Domácí média jsou čím dál tím lepší v novátorské disciplíně. Zasvěceně a při dodržení všech pravidel o zdrojování a ověřování a pokoušení objektivity informují o věcech, které se buď nestaly, nebo by se mohly stát. Inteligenti tomu říkají virtuální realita. Ostatní mohou používat stejně pěkné, jen lehce zemitější spojení „z pšouku kulička.“ Vyjde to nastejno.
Ke konci pracovního týdne se objevila zpráva o tom, že pan Heider Heydrich uvažuje o pomoci při rekonstrukci zámku v Panenských Břežanech. Pan Heydrich, kterému je šestasedmdesát let, je synem Reinharda Heydricha, který byl kromě mnoha daleko významnějších funkcí také zastupujícím říšským protektorem v protektorátu Čechy a Morava. Jeho jméno u nás zůstává synonymem brutality a poroby českého národa – právem, ale nikoliv zcela právem. Na konci jara roku 1942 se stal obětí atentátu, který na něj spáchali čeští, z Anglie vyslaní parašutisté. Rodina zastupujícího říšského protektora, ale především velitele RSHA (Hlavního úřadu říšské bezpečnosti) se do Břežan nastěhovala v roce 1941. Podle svědectví vdovy, paní Liny von Osten – Heydrichové zde vlastně poprvé žila skutečně rodinným životem. Pro ni i pro děti to byla prostě jen doba, kdy měli manžela a otce. Zachovali si na tu dobu patrně hezké vzpomínky – obyčejné lidské štěstí stojí mimo dějinné události.
Celý tenhle dlouhý úvod volím nikoliv proto, abych se zabýval úlohou Heydricha v dějinách a teoriemi o tom, že váleční zločinci jsou taky jenom lidi – pokud má někdo zájem, odkázal bych ho asi na výtečnou Deschnerovu monografii. Tato ouvertura je důležitá kvůli pochopení toho, co se stalo- tedy co se vlastně nestalo.
Všechno začalo vyjádřením starosty Panenských Břežan Libora Holka.
„Heider Heydrich mi telefonoval, že se pokusí na rekonstrukci zámku sehnat peníze,“ prohlásil a noviny se do toho opřely.
Abychom rozuměli: zámek, který židovskému majiteli, továrníku Blochovi „arizovala“ česká vláda ještě před 15. březnem 1939 (nikoliv vláda protektorátní, ale vláda druhé československé republiky, to jen abychom si udělali jasno o povaze tohoto státního útvaru; mimochodem vyloučení židů z veřejného života podporoval i Ferdinand Peroutka) je už dlouho v dezolátním stavu.
„Zatím nás nikdo oficiálně neoslovil ale nabídku bychom přivítali,“ vyjádřil se předseda představenstva obyvatele zámku, Inovačního technologického centra Ondřej Čemus.
Někde v tomto místě padla kosa na kámen, jak ukázal středočeský hejtman David Rath: „Nápad starosty Holíka zapojit do získávání evropských dotací syna Reinharda Heydricha mně připadá hodně bizardní,“ sdělil.
Zejména hezké je použití slova bizardní, ale to už je jiná věc.
To pan Pavel Vranský za vedení Svazu bojovníků za svobodu byl ještě razantnější: „O Heydrichovu synovi sice nic nevím, ale nemyslím si, že je dobré, aby se toto jméno znovu s čímkoliv v Česku spojovalo. To bych ten zámek raději zboural.“
Já nevím nic o panu Pavlu Vranském, ale řekl bych, že mu pořádně měkne mozek. Stejně jako diskutujícím na webových fórech, kteří s blbostí vlastní tomuto živočišnému druhu vznášejí zásadní otázky.
Děti zodpovědné za činy otců, trvající snaha zahladit stopy po tom, že Heydrich musel zemřít především proto, že se k němu český národ, zejména dělnická třída, začal lísat a kolaborovat s radostí a chutí…
Zcela zanikla slova historika Jaroslava Čvančary: „Pan Heydrich přijel do Česka ze soukromých důvodů. Když viděl, v jakém stavu se zámek, v němž pobýval v dětství, nachází, povzdechl si: kdybych mohl nějak pomoct, pomohl bych.“
Stručně řečeno, toto je živočichopis kachny.
(Psáno pro www.digizone.cz)
