Pan Petřík je opravdu veliký pašák. Kolem padesátky se stal řidičem autobusu na trase Zbiroh – Kostelík. Od té doby je v našem kraji po Pánubohu a Štíchovi, co má sámošky, nejdůležitější. Užívá si to jako každý ťulpas, kterému dáte sebemenší moc nad lidmi.
Pan Petřík kde se vzal tu se vzal. Patrně byl počat na pražských příměstských autobusových linkách. Zlí jazykové tvrdí, že byl z jejich teplého lůna vyvržen proto, že se k cestujícím choval jako řeznický pes – řezničtí psi prominou. Možná na tom něco bude.
Panu Petříkovi roste na temeni hlavy věneček bílých vlasů a pod nosem moc pěkný knír. Hlas má bučivý a bohužel mu často dává zaznít.
„Jednou Třebnuška,“ řekne například cestující při nástupu.
Pan Petřík si několikrát odfrkne, znechuceně začne bušit do takového toho složitého aparátu, který na principu děrných štítků vydává lístky.
„Jedenáct,“ zabučí potom – a vloží do toho zabučení všechnu otrávenost těžce zaměstnaného člověka v zodpovědném postavení, kterého civilové obtěžují něčím tak idiotským jako je ježdění jeho autobusem.
„Co kdybyste si koupili auto, doprdele,“ zabučí potom a vrazí ustrašenému cestujícímu do ruky lístek.
Potom všem cestujícím ukáže, jak neskutečně ho obtěžují. Svou frustraci projevuje především tím, že při řazení nepoužívá spojku a brzdí tak, že prostě dupne na brzdu – asi jako když člověk vztekle rozšlápne červa. Autobus se na své pětadvacetikilometrové trase logicky pohybuje jakýmisi epileptickými přískoky.
Pan Petřík si pobukává, dokud nenastoupí některý z jeho kamarádů. Potom se začne odvíjet zhruba následující rozhovor:
Kamarád: Ty vole, jsem chytil sumce.
Pan Petřík: A hovno, ty vole.
Kamarád: Ti říkám, ty vole, jako krávu.
Pan Petřík: Ty píčo.
Kamarád: No ty píčo.
Pan Petřík vozí také školní děti. Zejména na ty z prvního stupně moc rád huláká, například když nemají odpočítaných svých šest korun na cestu a on těm smradům musí vracet na desetikačku.
Pan Petřík ale umí jezdit i pěkně pomaloučku, aby si cestující mohli dosytnosti vychutnat krásné scenérie našeho požehnaného kraje. Obzvlášť to ocení ti, kteří spěchají na další autobus. Obvykle jim ho pan Petřík nechá ujet před nosem a potom jim řekne: „Dneska už další nejede.“
Dnes jsem s panem Petříkem zrovna jel.
„Copak budete psát,“ zeptal se.
„Ale, co mě napadne,“ odpověděl jsem.
Takže tady to máme.
(Tento text neobsahuje žádnou nadsázku. Pan Petřík je skutečná postava. Vyskytuje se ve službách společnosti Autobusy Hrouda, Zbiroh, okres Rokycany.)
