Rozhovor s trpícím umělcem

Patrně nejsem vybaven tou správnou mírou pochopení pro mladé muže, kteří věci posuzují podle toho, nakolik zvyšují jejich uměleckou trýzeň.

Nechápu, proč by umělec měl trpět.

A stejně se takhle čas od času setkávám s lidmi, kteří se v jakémsi pošetilém hnutí mysli za umělce prohlásí a jmou se trpět. Připadají mi zábavní, politováníhodní a k smrti mě otravují, když mi svoje utrpení začnou cpát pod nos. Stačí mi chvíle s nimi a začínám mít trapný pocit, že zcela nedostatečně trpím, případně že beru zcela nedostatečně vážně jejich utrpení.

Pak se odehrávají zhruba následující rozhovory.

Umělec: Víš, v naší umělecké skupině, kde natáčíme gotické veršované persifláže…

Já: Co děláte?

Umělec: Natáčíme gotické umělecké persifláže…

Já: To musí být báječný, kolik se vás na to musí sejít?

Umělec: No to je právě ono. Mělo by nás přijít vždycky aspoň pět.

Já: Hm.

Umělec: Jenže poslední dobou chodíme jenom já a Azalela.

Já: Měl bych Alelu znát?

Umělec: Azalela do našeho sborníku přispěla excitovanou, niterně deklamovanou poémou…

Já: Jasně, a která to je, ta Azalea?

Umělec: Jiřina, co s ní mám komplikovaný vztah, ale ona taky už nechodí.

Já: To jste toho teda poslední dobou asi moc nenatočili.

Umělec: Já mám takový úzkostný pocit.

Já: Zahejbá ti?

Umělec: Mám takový úzkostný pocit.

Já: No jo, ale jestli si ji dobře pamatuju, ona nebyla žádnej velkej zázrak, ne?

Umělec: Naše partnerství stálo na pohyblivém písku, jen naše duše se dokázaly prolínat…

Já: Jestli to dobře chápu, tak jsi s ní nespal a ona sbalila někoho, kdo jí to udělá.

Umělec: To je tak vulgárně řečeno!

Já: Asi jsem vulgární člověk.

Umělec: Ale co mám dělat?

Já: Spát s ní, Kristova noho!

Umělec: Ale já… jak? Potřeboval bych přispět…

Já: Mám ti ji snad držet?

Umělec: To je zajímavá myšlenka, tak expresivní…

Já: zapaluju si cigaretu a myslím na Tomáše Řepku.

Ale poslední dobou se mi zdá, že mi už nedělá takovou radost čekat, koho Tomáš poplive. Snad jsem taky na pohyblivém písku, ale protože mě před utrpením chrání má fatální neochota trpět, umělec ze mě nejspíš nebude.