Tonda vždycky byl exot. Vždycky nosil mařenu po ramena a vousy proroků nebo trosečníků. Nikdy nikomu neublížil a nikdy nikomu nevadil. Až dokud se ho nepokusili vyléčit, on neutekl z blázince a policie po něm nevyhlásila celostátní pátrání.
Policie ČR vyhlašuje celostátní pátrání po osmapadesátiletém AB, který uprchnul z psychiatrické léčebny v Dobřanech a může být nebezpečný. Takže Tonda z Chlumu je nebezpečný? To abychom se začali bát vlastního obecního… podivína nebo blázna? Uvažovali jsme ve víkendové pánské stolní společnosti intelektuálů, kteří se čas od času rádi prokydají nějakým tím hnojem, co je Tonda spíš. Jako obvykle jsme se nedobrali k závěru, ale od toho se pánské stolní společnosti koneckonců scházejí. Každopádně Tondovi vrstevníci se shodli, že byl odjaktěživa tak trochu divnej pavouk. Například na zábavách nechlastal Sandokanovo oko a nikdy žádnou neklátil u hrušky. Anebo se o tom všeobecně nevědělo, což je na vesnici prašť jako uhoď. Nějak se vymknul obvyklému života běhu. Například místo učňáku se protloukal venkovským gymnáziem, jehož marnost přiváděla profesory k sebevražedným myšlenkám, pokusům a nakonec sebevraždám. Vymykal se patrně natolik, že o něj nestála ani lidově demokratická ozbrojená pěst. Na kanónfutr se Tonda prostě nehodil. Taky se neoženil, nesdružil se s družkou, ale divnej taky nebyl.
Zato se začetl do náboženské literatury. A protože vždycky byl podivín a/nebo cvok, nespokojil se s žádnou věroukou a v prostředí Chlumu vytvořil originální náboženství, jehož byl, je a navěky věků amen bude zakladatelem, věrozvěstem, papežem a jediným věřícím. Nejspíš to nějak souvisí s Ježíšem Nazarénským, protože jak Tondovi začala šedivět mařena, objevil se mu okolo krku velký dřevěný kříž na růženci. Připomíná nejvíc ze všeho jho.
Nikdo jsme si nevzpomněli, ani ti nejkmetovatější z nás, že by Tonda někomu vnucoval tuhle svou víru. Patrně dospěl k názoru, že víra je intimní věc jednotlivce a není proto proč do ní kohokoliv tahat, pokud o to sám nestojí. Tonda prostě chodil pěšky mezi vesnicemi a přes louky, v ruce knížku, četl si, občas se zastavil, koukal do nebe – a pak kohosi napadlo, že se třeba nekouká do nebe, ale do blba a přitom spřádá teroristické plány. Například unést traktor s civilisty a napálit to s ním do zbirožského Pentagonu nebo něco v tom smyslu.
Jednoho dne tedy Tonda zmizel a pak se rozkřiklo, že je v blázinci, kde psychologové zjistili, že na něj (stejně jako na kohokoliv, psychologové jsou totiž v tomhle pěkně zběhlí hajzlíci a mají na to metodiku) lze uplatnit diagnózu a začali ho léčit. Tonda časem dospěl k názoru, že nestojí o to, být podle ostatních normální, sebral se a z blázince odkráčel domů na Chlum. Cestou si četl a občas koukal do nebe.
Pak po Tondovi policie vyhlásila celostátní pátrání, přestože stačilo zajet k němu domů, zaklepat na dveře a zjistilo by se, že tam Tonda je. Také bylo vyhlášeno, že by Tonda mohl být nebezpečný. Ano, každý člověk může být nebezpečný. Můžu to být já, může to být paní Majerová z Velvar a můžete to být vy, stačí, aby někdo s patentem na normálnost došel k přesvědčení, že by něco mohlo být.
Věc se táhla ještě nějakou dobu a nakonec Tonda zůstal doma. Chodí po loukách s knížkou a se svým jhem a je jediný, kdo má jasno v tom, zda je spíš blázen nebo podivín. Je mu to totiž putna.
Jedna věc je na tomhle příběhu sympatická. Nevím, jestli lze obyčejné lidi, traktoristy, prodavačky z konzumů na konečných, autobusáky, dojičky, učitelky z mlečické školy a vůbec tyhle všechny považovat za občanskou společnost – oni sami by se něčemu takovému asi vysmáli. Každopádně si všichni tihle lidé prosadili právo nechat žít tichého člověka, který je nechává žít a jediné, co z něj v něčích očích může dělat (nebezpečného) blázna je, že na spoustu věcí, které ostatní trápí, kašle.
