Posaďte je do člunu. A Bůh s nimi i s námi

Před 222 lety se vzbouřila posádka britské válečné lodi Bounty. Kapitán William Bligh se svými věrnými zamířili na člunu vstříc nejisté budoucnosti. Vzbouřenci Fletchera Christiana i s Bounty také, ale to v tu chvíli ještě nevěděli.  

Ve skutečnosti nebyl příběh vzbouřenců z lodi Bounty tak jednoznačný, jak ho známe z filmů. Kapitán Bligh nebyl tím tyranským stárnoucím mužem; v roce 1789 oslavil pětatřicetiny a Admiralita ho považovala za jednoho z nejschopnějších důstojníků. Ostatně nikoliv neprávem, jak ukázala jeho cesta otevřeným člunem. Fletcher Christian měl zase daleko do hezouna gibsonovského druhu; pokud je nám známo měl křivé nohy, zkažené zuby a hlubokou zálibu v alkoholu.

Loď a lidé

Bounty rozhodně nebyla žádný velkolepý koráb. Postavili ji v roce 1784 jako nákladní. O tři roky ji koupilo válečné námořnictvo a vybavilo ji čtyřmi nebo šesti děly. Na kapitánský můstek se postavil tehdy dvaatřicetiletý kapitán William Bligh.  Nejzářivějším bodem jeho dosavadní kariéry byla účast na poslední výzkumné cestě slavného Jamese Cooka.

Admiralita rozhodla, že se Bounty vydá na daleko cestu do zámoří s nákladem chlebovníku a také s různými vědeckými a výzkumnými úkoly. Úkol velet lodi a šestačtyřiceti mužům posádky svěřili Williamu Blighovi nejen proto, že se jednalo o vysoce kompetentního důstojníka, ale také proto, že se velmi slušně domluvil mnoha tichomořskými jazyky, nářečími a dialekty. Co se týče jeho mnohokrát zmiňované krutosti, všechno nasvědčuje tomu, že nebyl o nic víc neúprosný než jakýkoliv jiný tehdejší námořní důstojník. Někteří autoři naopak spekulují o tom, že William Bligh byl naopak k posádce spíše tolerantní a poněkud ústupný, což se mu mělo vymstít.

Otaheite

Všechno zlé začalo patrně na Tahiti, kterému se tehdy říkalo Otaheite. Bounty sem doplula po desetiměsíční plavbě okolo mysu Dobré naděje a Indickým oceánem, která začala den před Vánoci 1787 ve válečném přístavu Spithead.

Na Tahiti Bounty naložila stovky chlebovníků. Aby rostliny vydržely další dlouho cestu, rozhodl se je Bligh „nechat povyrůst.“ Přestávka se protáhla na pět měsíců a nutno poznamenat, že posádka, uvyklá tuhé vojenské kázni za tu dobu značně povolila v morálce, aniž by tomu Bligh nějak výrazněji bránil. Námořníci se milovali s povolnými Tahiťankami, užívali si tak říkajíc dovolenou. Někteří, například právě budoucí vůdce vzbouřenců Fletcher Christian se tu oženili.

„Námořníci se stali spíše domorodci na jednom z nejkrásnějších ostrovů světa,“napsal Bligh. „Ocitli jsme se v ráji, kde člověk nemusí pracovat…“

I přes krásné podmínky na Tahiti se vztahy mezi kapitánem a jeho posádkou začaly nejprve nenápadně, potom stále zřejměji rozkládat. To vedlo k ostrým – a bohužel pro všechny veřejným a nijak netajeným – střetům mezi kapitánem Blighem a jeho prvním důstojníkem Christianem. Aby kapitán obnovil kázeň, nařizoval stále častěji bičování námořníků. Nešlo o nějakou zbytečnou krutost. Tělesné tresty byly v námořnictvu obvyklé. Rozdíl byl v tom, že nyní námořníci nebyli na lodi uprostřed pustého oceánu, kde není úniku, ale na dosah rajskému pobřeží. Začaly nemnožit pokusy o dezerci.

5.dubna 1789 nařídil Bligh zvednout kotvy. Chtěl být na moři a co nejdál od ostrova, který mu hrozil zcela rozložit posádku.

Vzpoura

Před 222 lety, 28. dubna 1789 vtrhnul Fletcher Christian do kapitánovy kabiny a suše mu oznámil, že přebírá velení lodi. Ze dvaačtyřiceti mužů na palubě zůstalo dvaadvacet loajálních kapitánovi, osmnáct se přidalo ke Christianovi.

„Copak nemáte v těle kus zodpovědnosti,“ zeptal se kapitán svého prvního důstojníka.

„Jsem v pekle,“ odpověděl Christian tiše.

Čtyři námořníky, kteří chtěli zůstat s kapitánem, přinutil Christian zůstat na Bounty; potřeboval je k řízení lodi. Osmnáct mužů se naskládalo do sedmimetrového člunu. Kapitán Bligh v následujících sedmačtyřiceti dnech osvědčil, že byl skutečně vynikající námořník. Vedl svou kocábku, křehkou skořepinu na pustém moři skoro sedm tisíc kilometrů až do Batávie v Holandské Východní Indii. Cestou přišel o jediného námořníka: Johna Nortona ukamenovali domorodci na Tofu.

Do Británie se William Bligh vrátil v březnu 1790 a ohlásil vzpouru. Admiralita vyslala do Tichomoří loď Pandora, která měla zatknout vzbouřence a dopravit Bounty zpátky do Evropy.

Ráj?

Vzbouřenci zatím dopluli nejprve na ostrov Tubai. Domorodci je nepřijali ani v nejmenším s otevřenou náručí. Po nějaké době se Christian rozhodl vrátit se na Tahiti, kde někteří vzbouřenci – včetně jeho samého – zanechali manželky.

Ale ani na Tahiti neměli mít na růžích ustláno. Dva muže posádky domorodci ubili v aktu vendety. Christian se rozhodl nechat některé muže posádky na Tahiti a s nejvěrnějšími pokračovat v hledání opravdového ráje.

Ti, kteří zůstali na Tahiti, se tu dočkali připlutí Pandory. Její posádka na ně uspořádala hon a čtrnáct z nich pochytala. Čtyři, kteří byli donuceni zůstat na Bounty, zůstali na svobodě. Deset vzbouřenců skončilo v klecích na palubě. Posádka jim říkala Pandořina skříňka.

Ani Pandora se ale do Evropy neměla vrátit. Na konci září 1791 ztroskotala na Velkém bariérovém útesu; utopilo se jednatřicet námořníků a čtyři vězni. Zbytek posádky dorazil na člunech na Timor podobnou cestou, kterou už předtím musel vykonat kapitán Bligh. Tři vzbouřenci, kteří během vzpoury vzali do ruky zbraň, se z rozhodnutí válečného soudu odešli nadýchat čerstvého vzduchu na konec ráhna, jak se v královském námořnictvu hezkým obratem říkalo oběšení. Jiní byli na přímluvu kapitána Bligha osvobozeni; jeden námořník, Peter Heywood, to nakonec v námořnictvu dotáhnul na kapitána. Sám Bligh odešel do výslužby jako viceadmirál, když osobně vedl ještě jedno neúspěšné pátrání po Christianovi.

Fletcher Christian s posledními kamarády dovedl loď do přístavu zapomenutého ostrova Pictairn. Tady Bounty spálil, aby jim zabránil v odplutí.

Konec jeho příběhu je dobře známý a smutný: Jakkoliv se snažil o klidné soužití svých mužů s Polynésany z Pictairnu, začalo docházet ke konfliktům. Christian sám a další čtyři vzbouřenci přišli o život v roce 1793. Jejich zbylí kamarádi se stali doslova obětí domácí palírny alkoholu, kterou vyrobil jeden z nich.  Poslední dva vzbouřenci poté, co se jeden z palírníků opilý zabil a druhého zastřelili dřív, než je stačil zastřelit sám, se pokusili o nápravu poměrů. Předposlední zemřel v roce 1800 na zápal plic: první mnoha mrtvých na Bounty, který umřel přirozenou smrtí.

Až poslední přeživší, tolerantní a moudrý John Adams našel svůj ráj: žil na Pictairnu s devíti ženami a dvanácti dětmi, dokud roku 1825 nedostal od Admirality generální pardon.

Jeho potomci a potomci dalších mužů z Bounty a jejich domorodých žen žijí na Pictairnu dodnes.