Nicholas Winton: Příběh o zneužité lidskosti

O některých věcech se strašně těžko píše. Když člověk hledá slova, jako by se procházel na ostří nože. Ale napsat se to musí: filmař Matej Mináč by měl konečně nechat sira Nicholase Wintona na pokoji. O politicích ODS, kteří si z osobní odpovědnosti jednoho člověka ke svým bližním dělají beranidlo do blížících se prezidentských voleb ani nemluvě.

Jedno bych chtěl vytknout před závorku a prosím, aby to nikdo nepřehlédnul: Ani v nejmenším nezpochybňuji hodnotu činu sira Wintona, který v předvečer Druhé světové války před téměř jistou smrtí zachránil děti z Prahy. V této souvislosti nesejde na tom kolik jich bylo nebo jakého byly původu. Byly to lidské bytosti v ohrožení života a Nicholas Winton udělal to, co mělo být, ale nebylo mravní povinností více lidí. Za to mu budiž věčná čest – a ještě větší čest mu budiž za to, že o svém činu dlouhá desetiletí mlčel. Ne ze skromnosti, ale proto, že o věcech, které považujeme za přirozené, netřeba hovořit. Budiž dík filmaři Mateji Mináčovi, který tento velký příběh objevil – před více než deseti lety. Od té doby jeho poselství už jen rozmělňuje do míry, kdy se slovo lidskost stává něčím poněkud lhostejným. Což je přesný opak ponaučení, které bychom si ze sira Wintona měli vzít.

V podání Mateje Mináče se sir Nicholas Winton začíná stávat vyprázdněným marketingovým pojmem. Institucionalizuje se, namísto aby oslovoval. Wintonův vlak, Wintonova škola, to všechno při vší (doufám aspoň) zamýšlené bohulibosti působí dojmem do naprostého vyčerpání rozvíjené reklamní aktivity. Při tom, co víme o skromnosti sira Wintona, se nabízí pochybnost, zda si je ve svém požehnaném věku do důsledků uvědomit, do jak přízračných rozměrů jeho víc než sedmdesát let starý skutek narůstá – a zda to vůbec v plné míře ví. Pochybnost ještě zvětšuje prostý fakt, že pochopitelné zaujetí Mateje Mináče pro „jeho“ věc čím dál tím víc připomíná ono nevidoucí nadšení, se kterým se lze setkat například u podomních „obchodních specialistů“ nebo náhončích různých církví. Škodí? Neškodí?

To všechno je dost možná otázka osobního vkusu a citlivosti. Oproti tomu úsilí, s nímž se přední politici ODS Miroslava Němcová a Přemysl Sobotka chopili nápadu navrhnout sira Wintona na Nobelovu cenu míru je jednoznačným pokusem zajistit si pozornost v celkem jednoznačně kladně vnímané (mediální) události. Němcová i Sobotka mají vůli vystřídat na Pražském hradě současného prezidenta. Státnický čin, který s sebou nenese žádné riziko, se hodí. Pakliže je pro Mateje Mináče osud sira Wintona stále něčím víc, než podnikáním v oboru, v němž nemá konkurenci, a které mu přináší pohodlnou reputaci, měl by možná zapřemýšlet. Nestojí lidskost, o níž už tak dlouho tolik mluví za víc, než za prosté vytěžení do poslední kapky? A kde je hranice, za kterou začíná citové vydírání? A naposledy: ve kterém okamžiku přestává být příběh užíván a začíná jeho zneužívání?