Konečná, úplná a pravdivá pravda o Foglarově Jezerní kotlině

Správně říká Jaroslav Foglar svým hrdinům "jinoch." Jsou opravdu jiní, stejně jako je jiný nedoceněný autor, nastavující kruté zrcadlo bídě dnešního prozaismu. Přinášíme první rozbor, který na základě moderních metod řadí Foglara mezi Erbena a Bukowského, kam právem patří.

Při četbě díla Jaroslava Foglara s lítostí pozorujeme dnešní prozaické pokusy. Žádné kejklování s formou, žádný rádoby skandální obsah nemůže nahradit skladebné mistrovství, vyklenutí dějového oblouku přímo navazující na nejlepší tradici madame de Staël a Gézy Včeličky. Právě to ukazuje ve svém vrcholném díle Chata v Jezerní kotlině vyzrálý autor.

Radostný, a přece trpký příběh dvou mládenců je zasazen do úzkoprsého prostředí malého města Spálené Mlýny, kam se po tragické smrti svého otce v boxerském ringu stěhuje mladý Pavel Zeman s ovdovělou matkou. Již z první stránky se v rychlém a úderném sledu obrazů dozvídáme, jakým hochem Pavel je.

„Pavel, zřejmě nejstarší, silný chlapec krásného vzrůstu“ trénuje kamarády v rohovnickém umění. „Všichni byli jen v trenkách,“ přibližuje autor zkušenou rukou prostředí tělesného kultu spojeného s oduševnělostí.

Pavel dbá o své tělo s úzkostlivou pečlivostí: „Opálí se! Bude stejně opálený jako Venda Menčický z jejich třídy, který byl vždy nejčernější z celého města.“

V citové i lidské izolaci se Pavel setkává se svým pravým opakem, intelektuálně a citově založeným, literárně činným Ludvíkem „Ludvou“ Grygarem, studujícím etnologii indiánského kmene Krí. Jejich vztah se rychle rozvíjí, vzájemná blízkost otevírá zejména v Pavlovi nové duševní obzory.

„Usmál se svým nenapodobitelným úsměvem,“ pozoruje Pavel svého kamaráda. „Ludvíkovy světlé pronikavé oči… byly průsvitné a zdálo se že svítí,“ vykresluje před námi Foglar Ludvu, protiklad a přece nezbytný protipól fyzična Zemanova. „Pavel musil na něho stále myslit.“

Vztah obou hochů, ač ohrožovaný konzervativním think tankem Tarantule, kulminuje ve společně trávených prázdninových dnech v bungalovu Jezerní kotlina. Ludvík a Pavel objevují svá těla i duše: „V těch chvílích si byli ještě bližší, rozuměli si, měli stejné názory a zde v tom malém prostoru srubu… si tu souhru uvědomovali a oceňovali ji.“ V této částo Jezerní kotliny odhaluje Foglar i své nadání pro přírodní lyriku, když popisuje „zelené soumraky“ a „rudá jitra.“

I mystika je ve Foglarově světě přítomna: nikoliv ale nějaké meyrinkovské čachry,ale dobrý Išimak tu zastupuje transcendenci. I existenciální tíseň: nikoliv ale v exhibici kafkovské, ale v trýznivě vykreslené postavě šíleného Derneta.

Než Foglarovo zdatné pero vede příběh ke katastrofě, která na sebe bere tvář staršího, zkušeného příslušníka zlaté mládeže Filipa Strnada. Ludva propadá jeho zhoubnému vlivu. Začne se strojit, odhazuje čistou a jasnou prostotu všeho, co s Pavlem budoval. Do jeho života se vtírá pocit životního hnusu a omrzelosti. Přichází i drogy. Přes všechnu Pavlovu snahu zastavit pád citlivého Ludvy se Grygar předávkuje nikotinem a končí v kómatu v nemocnici. Marně teď Pavel vzpomíná na krásné chvíle v Jezerní kotlině. A ano, Foglar není úzkoprsým pokrytcem, který skrývá ty stránky lidských vztahů, které se odehrávají výlučně v soukromí. Pavel v cudné a přece tolik výstižné zkratce vzpomíná na chvíle, kdy ho na písčité pláži „Ludva tolik postříkal.“

Nakonec ale nechává Foglar, v rozporu s dnešními modernisty, domnívajícími se, že příběh by snad byl znehodnocen kladným vyústěním, Ludvu vybojovat až do úspěšného konce. A tak s přicházejícím jarem v neotřelém obratu znovu se probouzejícího života vidíme Pavla, podpírajícího Ludvu znovu kráčet do jejich Jezerní kotliny a zatoužíme kráčet s nimi.