Jaro je daleko pro ty, co umírají

Strejček Krůtů vypadal přece vždycky stejně: podsaditý pán v čepici a v manšestrovém saku. Silnou hůl nosíval, protože se to pro sedláka patří, dlouho ji jinak nepotřeboval, až ke konci. Strejček se sedlákem narodil, celý život jím byl – a najednou jím není, protože umírá.

Neleží v posteli, ale taky už nevychází z domova. Dožil se sedmadevadesáti let a zhasíná vsedě, zhroucený nad kuchyňským stolem, který pokryli povoskovaným plátnem, protože bryndá. Třesou se mu ruce a oči jsou zamlžené, zanícené a bez života, který se už soustřeďuje jenom do mělkých panenek. Poznává lidi, ale dožívá jakoby mimo čas. Považuje návštěvy za kamarády, kteří už nejsou – anebo snad jsou, když je strejček vidí? Myslím, že se jeho paměť vyprazdňuje jako obrácená láhev.

„Chtěl by ses podívat do kroniky?“ zeptal se mě zničehonic nečekaně jasně.

Kdysi, kdysi dávno, před dvaceti a víc roky jsem za ním jednu zimu chodil. Napadlo tolik sněhu a chroustal pod nohama. Strejček mně vždycky podstrčil hašlerku a sáhl do skříně, ze které voněl tabák. Vyndal z ní kroniku, kterou kdosi z jeho předků začal psát švabachem v roce 1775. Položil si ji na klín tak, abych taky viděl, tlustým prstem s dohluboka zažranou špínou ze stovek dní na poli si pomalu ukazoval a četl. A dávno zvěčnělí lidé ožívali, aspoň se mi to tak zdálo: žid Jakub, který se nechal pokřtít a den na to ho v lese zabila kláda („z toho plyne, že s Bohem není hra.“) - Zika, který jel jedno dusné ráno v roce 1917 se synem hrabat trávu a blesk je oba zabil („proto tam stojí ten křížek, víš?“) – Jährling, který se utopil i s koněm, když se pod ním prolomil u pily led – Anna Krůtová („to byla moje paní, víš? Ale tu ty nepamatuješ. Byla to dobrá žena. Umřela při porodu.“) -  Kolařík, co umřel u řeky („to byl tvůj dědek, ráno šel dolů na ryby – a najednou mu puklo srdíčko, to bylo ještě než ses narodil.“)

„Máte ji ještě, strejčku?“ zeptal jsem se a snažil jsem se nemluvit tak zatraceně násilně nahlas, pomalu a zřetelně a přitom jakoby nic, jak se obvykle mluví s nemocnými, s vážně nemocnými; ačkoliv copak je strejček vážně nemocný, napadlo mě? Ne, je zdravý, jenom umírá.

„Mám, leží ve skříni tam co vždycky,“ řekl strejček. „Ale už bych ji neudržel v rukách, víš?“

„No jo,“ pokrčil jsem rameny a nevěděl jsem, kam s očima a co s tím škvarkem, který se mi usadil někde na prsou a co s tím chladem, který se mi kradl okolo páteře.

„Už zas bude jaro,“ řekl strejček. „Za kolik dnů už?“

„Za tejden.“

„To je za dlouho, za tak dlouho.“

Napadlo mě, že moje vlastní minulost bude žít, jen dokud budou živí ti, kteří si ji pamatují – a že jí tu ztrácím další kus. Navždycky a bez odvolání.

Za tři týdny bude jaro – a přece je to za tak strašně dlouho. Moc bych si přál, aby se strejček toho svého jara dočkal. Jenže jak klopýtám dál a dál od dětství k zapomnění, učím se, že na lidských přáních záleží jenom strašně málo. A přece jsem věřil, že stačí si přát a dost chtít; jenže to už strašně dlouho není pravda. Jaro se čerta stará jestli ti, kteří na něj čekají, umírají nebo jenom zapomínají.