Třikrát jsem toho psa zkusil udat a třikrát se mi vrátil. Zřejmě si mě vybral v nějakém Chcete mě. „Fér bývá protivný, potřebuje často venčit, je vděčný za každé olízání,“ řekla pravděpodobně moderátorka – fena a měl jsem to spočítaný.
Takhle to bylo: jednou v sobotu jsem ráno otevřel dveře, labužnicky jsem se protáhnul, abych… a pak jsem zaklapnul jako kudla, protože mi do břicha vpálilo cosi dost velkého. Při bližším ohledání jsem to identifikoval jako labradora. Bez obojku, bez tetování (a jak jsme později zjistili i bez tetování), prostě anonym, zato rychle objevil tenisák a ačkoliv jsem mdlého ducha, celkem snadno jsem pochopil, že se ode mě čeká následující: míček hodit, když se s ním pes dostaví zpátky, předstírat, že mu ho chci sebrat, honit se s ním a pak znova hodit.
Potíž je, že vzhledem k tomu, čím se živím, pro mě není úplně jednoduché s takovým halamou zůstat. Vypukla tedy velká pátrací akce, v jejímž rámci jsem obvolal pět starostů, tři útulky a dva zvěrolékaře, jen abych zjistil, že pes nikomu nechybí,nechyběl a chybět nebude. Zvěrolékař ze Zbiroha mi přátelsky doporučil, že si psa mám nechat, protože ani nevím, jak mi to změní život. Nakonec se mi povedlo zmermomocnit dámu, které nedávno jejího retrívra nějaká dobrá duše zastřelila. Paní přijela, psa naložila do auta a odjela.
Střih. Je pondělí ráno, asi tak pět hodin. Probouzí mě nějaký zvuk. Ano, ne, ano, je to štěkání. Vstal jsem, otevřel dveře a ano, sklapnul jsem jako kudla, protože mi do břicha vpálilo cosi dost velkého. Pejsánek se ve dvacet kilometrů vzdáleném městě u svých nových lidí podhrabal pod plotem, přes noc tu cestu urazil a vrátil se ke mně. Vypukly orgie psí lásky, spočívající mimo obvyklých projevů v tom, že se pes z radosti nad tím, že mě našel (anebo z té srandy, jak mě vypekl) počural, předvedl mi, že pro něj není žádný problém vyskočit mi až na hlavu atd.
Do úterního rána se mi podařilo sehnat smutnou paní, která přijela a v rámci srdceryvných scén si pejska znovu odvezla. Nebudu to protahovat, dneska ráno jsem vstal, otevřel dveře a… dál už to znáte.
Prostě se v životě stane, že všechno dopadne úplně jinak. Například já bych si dobrovolně nikdy v životě nepořídil labradora. Co ale dělat, když si labrador pořídí vás? Už nemám to srdce znova ho expedovat do dalšího oběhu. Když ho tedy nikdo nepostrádá a když si takhle dojemným způsobem, který mi připomněl jeden japonský seriál, vybral člověka dle svého gusta…
Zatímco toto píšu, Ben leží pod stolem obklopený svými oblíbenými hračkami (tenisák, uzel, kus řemenu,moje špinavá ponožka, stará pantofle) a dává pozor, abych se zas neztratil a on zas nemusel volat do psího Chcete mě, o jehož existenci jsem tímto přesvědčen.
