Do "mrtvol" se nekope, leč Petr Fejk je živ

Petr Fejk rozšířil řady veřejně činných osobností, které uvěřily svému vlastnímu mediálnímu obrazu. To je asi taková pošetilost, jako když firma dá na vlastní reklamu.

Není to tak dlouho, co jsem Petra Fejka označil za mluvící hlavu, tedy za bytost, jejímž základním životním projevem je mediální viditelnost. Být mluvící hlavou, na tom koneckonců není nic špatného. Zpaměti bych snadno vylovil dost příkladů toho, jak se prostou viditelností dá docela dobře uživit. Člověk ovšem nesmí uvěřit tomu, jak se prezentuje. Jakmile ho taková věc potká, je na čase přestat. V opačném případě začíná život v sebeklamu – a probuzení z něj nebývá z nejpříjemnějších, jak by Petr Fejk dnes asi dosvědčil.

Co se Fejkovi bezesporu podařilo: jako ředitel pražské ZOO zahradu změnil v hezké, příjemné a přátelské místo. Ale jak už to tak bývá, úspěch v sobě nesl zárodek pozdějšího nezdaru. Fejk totiž až příliš pospojoval ZOO se svou vlastní image. Jeho popularita se vyšvihla v souvislosti s emocionálně vypjatými okamžiky v době povodní z roku 2002, kdy se ředitel ZOO stal hrdinou moderní doby, zejména pro jistou (nejspíš pochopitelně převážně dámskou) část píšících i čtoucích. Jenže: přebudovat ZOO do „fejkovské“ podoby se nedá považovat za nějaký manažerský veleúspěch. Vzhledem k tomu, jak ZOO v době nástupu Petra Fejka do ředitelské funkce vypadala, bylo těžké neuspět. Image prostě poněkud převážila nad skutečností, která nikdy nebývá tak zářivá jako její mediální portrét.

Z manažerské funkce v newyorském Českém domě se už Petr Fejk vracel předčasně a se slovy, že mu nebylo umožněno prosazovat jeho manažerské představy. Jakkoliv to znělo – a jakkoliv si mnoho lidí nechalo vnutit – jako obžaloba zlé, strnulé a kostnaté státní správy, pravda je, že jako manažer si Petr Fejk měl důkladně zjistit, do jakých podmínek nastupuje. Bývalo by to bylo daleko profesionálnější, než pak plakat nad mlékem, které se vůbec nemuselo rozlít. Šlo o sebepřecenění? Věřil Petr Fejk, že silou své osobnosti pohne nehybností zahraničního úřadu? Pokud ano, může to svědčit o postupujícím sebeklamu.

Nikdy se věrohodně nevysvětlila role Petra Fejka v hledání volební tváře jedné politické strany před loňskými pražskými volbami. Jedna verze praví, že se Fejk sám nabídnul, druhá, že byl osloven. Ať to bylo jakkoliv, začal populární muž koketovat s politikou a to se mu nakonec vymstilo, když si ho Vít Bárta vyhlédnul do viditelné funkce drážního ombudsmana. Fejk dnes asi už ví, že ji neměl přijímat. Stal se kolečkem v politických soukolích, ze kterých jen ty nejsilnější a nejjistější osobnosti dokáží vyjít s čistým štítem. Snad Petr Fejk věřil, že na něj pátravý prst obecného zájmu o politický blabel neukáže. Ukázal. A odhalilo se, že víra ve vlastní image nestačí tam, kde je zapotřebí jen a jen znalost prosté technologie moci.

Budiž to důkazem, že ambice jsou zhoubné, pokud nejdou ruku v ruce s dalšími vlastnostmi, potřebnými v tom kterém prostředí. A že by člověk nikdy neměl úplně uvěřit těm, kteří mu tleskají. Koneckonců: potlesk i políček nakonec vydávají dost podobný zvuk.