Jiný kraj, jiný mrav

Kratičký příběh o střetu kultur. jak může dopadnout setkání mezi dvěma lidmi s naprosto odlišným pohledem na věc. 

Anatolij Karpenko, úředník registru zahraničních obyvatel města Petropavlosku lelkoval v kanceláři. Na Kamčatku se mnoho cizinců nehrne ani v létě, natož v nejchladnější dny roku, tudíž mu nehrozila skoro žádná práce. V Rusku platí povinnost přihlášení se v místě, kde tráví návštěvník jiného státu například dovolenou.

 Ozvalo se tiché zaklepání. Tak přece někdo! Ne, že by byl Tolja workoholik, ale cizinci obvykle rádi zaplatili nějaký dolárek navíc za promptní vyřízení žádosti. Na úřadu pracoval krátce, ale schopnost ždímání úplatků si osvojil velice rychle.

„Dále!“ řekl Tolja. Vstoupil mladý asiat. Pozdravil učebnicovou ruštinou a představil se.

„Omi Kašigi, programátor.“ Lehce se uklonil a podal doklady úředníkovi. Tolja samozřejmě nemohl tušit, že před ním stojí policista v utajení, Hiro Nakamura, který přijel v rámci mezinárodní spolupráce do jeho města. Poprvé v akci!

Toljův první Japonec!

„Bude to trvat několik hodin!“ řekl ztrápeně Tolja a začal se prohrabovat papíry na stole. Po Japoncově tváři se rozlil zklamaný výraz. Ale přikývnul a opět se uklonil. Tolja nakrčil obočí. V tuhle chvíli měl cizinec položit na stůl nějakou bankovku. Na možnost, že by neznal slavnou, nejen ruskou tradici, ani nepomyslel. Asi je to trouba, napadlo ho. Bude muset trošku víc naznačit.

„Možná by to šlo i rychleji!“ řekl významným hlasem. Po Nakamurově tváři se rozlil radostný výraz.

„To je skvělé!“ uklonil se. Úředníka už to přestávalo bavit. Naznačil prsty šustot bankovek. Nic. Mladý Japonec v době kreditních karet, mohl znát bankovky tak jedině z filmů. A na ty si zrovna policista nepotrpěl. Toljovi došla trpělivost.

„Víte co by mi opravdu pomohlo urychlit práci?“ řekl a sáhl si do náprsní kapsy, jako by lovil peněženku. Japonec se zatvářil zmateně, ale Tolja měl pocit, že mu začíná rozumět. Pohyb zopakoval rychleji. Cizinec konečně pochopil. Pomalu sáhl do kapsy, chvíli se rozhodoval, nakonec však přece jen pohyb dokončil.

Anatolij se v mžiku pustil do práce. Za několik minut měl registraci hotovou. Japonec se usmál, uklonil se a schoval pistoli zpátky do pouzdra pod sakem. Odcházel spokojený, ale přesto zmateně vrtěl hlavou. Vzpomínal, jak mu jeho dědeček vyprávěl, že ve středověku jediná věc, která dokázala urychlit práci úředníků, byla výhružka smrtí. Varovali ho, že v Rusku jsou značně pozadu. Ale tohle? Nikdy by ho nenapadlo, že o něco takového úředník požádá sám. Nezvyklá pracovní motivace! Inu jiný kraj, jiný mrav.