Jak jsem se stal neonacistou

Po novém roce se dávají různá předsevzetí.. A někdy se podaří i nějaké splnit. Jen to občas nemusí dopadnout podle představ.

Odpálil jsem novoroční ohňostroj. Ne na ulici, kde je plno nebohých zvířátek, ale ve své oblíbené hře World of Warcraft. Mám skvělou manželku, která ví, co mám rád. Abych mohl v klidu hrát, obětovala se a vyrazila s kamarádkami na hory. Alespoň tak mi to řekla. Já nic nenamítal — co taky se mnou.

Najednou na mě dolehla samota a dostavil se menší záchvat sebelítosti. Zapálil jsem si cigaretu, napil se energetického nápoje a chystal se spolknout pár „pilulek pro hráče“, které mi měly dodat energii a zahnat ten nepříjemný stav. Místo toho se to ještě zhoršilo. Došlo mi, že tímhle tím směrem už nechci jít. Musím něco změnit. A kdy jindy, když ne teď?

Jsem systematický typ — ostatně pracuji jako tester her — takže nejlepší bude všechno si sepsat a začít efektivně. Čím začít?

Přestat kouřit. To je jasné. Kouření mi sice kdysi pomohlo zapomenout na problémy s bývalou manželkou, které jsem se zbavil jen zázrakem, ale k ničemu dalšímu mi už neprospělo. Třeba k hubnutí. Moje váha ukazuje 130 kilo. A víc neumí. Novou si kupovat nebudu, nepotřebuji další traumatizaci. Když zhubnu, ručička už nebude třískat do zarážky. Skvělé.

Dál musím začít chodit mezi lidi a zajímat se o jejich problémy. Vůbec nevím, co se v reálu děje. Manželka často mluví o svém trenérovi ve fitku — prý ji imponuje jeho rozhled a aktivita v městském zastupitelstvu. Tak snad to zvládnu taky. Chůze mezi lidi mi navíc pomůže s hubnutím. Začnu sledovat zprávy, prozkoumám možnosti… a možná se přidám do nějaké strany. Děda říkal, že být ve straně je rodinná tradice. Ale najdu si takovou, kde mi lidé nebudou psát po domě nápisy o udavačích.

A co sex? Tíží mě to. Tedy ne, že bych ho neměl, ale když nepočítám svépomoc, není o čem mluvit. Před svatbou se manželka přetrhla, aby plnila moje sny. Poučen z předchozího vztahu jsem nechal sepsat předmanželskou smlouvu — majetek dostane oběť nevěry. Vzhledem k tomu, že vypadám jako lenochod z Doby ledové, jsem nemohl prohrát. Manželka souhlasila, protože střecha nad hlavou byla lákavější než život na ulici. Obdivovala můj sexy mozek a musím přiznat, že mám podobnou postavu jako Jirka Paroubek. Po svatbě ji ale chuť opustila. Líbání odmítá kvůli mému kouření. Sex se ustálil na narozeninovém orálu, který před dvěma lety nahradila rukou, protože mívá zrovna opar.

Nuže dobrá. Plán je na světě:

1. Přestat kouřit.
2. Zhubnout.
3. Chodit mezi lidi.
4. Vybrat si politickou stranu.
5. Mít víc sexu.

Zní to snadně. Když splním první čtyři body, manželka se na mě vrhne sama.

Začátek se však nevydařil. Přestat kouřit bylo těžké. Vážně mě trápí závislosti. Bez cigarety se potím, slintám a mlží se mi brýle. Pohyb byl ještě horší. Ostré tempo jsem udržel jen tři ulice, než mě křeč donutila sednout si na chodník a zavolat Uber. Ale takhle to nepůjde. Objednal jsem si koloběžku, abych se nemusel vracet taxíkem.

Druhý den dorazila. Manželka se měla vrátit už za čtrnáct dní, takže jsem si pospíšil. Koloběžka byla naprostý šmejd. Nosnost 150 kilo, prý. Jen jsem na ni stoupl a rozpadla se na tři kusy. Pracovník reklamačního oddělení chtěl, abych se zvážil přímo v prodejně. Drzoun. Fotku mé váhy se 130 kily neuznal. No což, nehodil jsem flintu do žita a zamířil na metro. Koneckonců kontakt s lidmi byl další bod.

Před vchodem do stanice jsem zahlédl krabičku cigaret vedle krabice od vína. Nahlédl jsem. Čtyři cigarety a zelený zapalovač. Během chvilky mi před očima proběhl Miloš Zeman, který jako by vybízel, že jedna cigaretka neuškodí. Už jsem si skoro zapálil, ale obstál jsem ve zkoušce! Rozmačkaná krabička letěla do koše. Hrdost mi vydržela jen do první rány pěstí.

„Ty hajzle, zničit mi cigára!“ kopal do mě bezdomovec. Vykřikl jsem, že přestávám kouřit. Pochopil. Dal mi pokoj a spokojil se s tisícovkou. To, že mě zachránilo moje předsevzetí, mi dodalo sil.

V metru se ozvaly rány a abstinenční příznaky zesílily. Mlží se mi brýle. Vzpomněl jsem si na zenové mistry. Umí se prý napít čaje s prázdného šálku… Takže zkusím kouřit neviditelnou cigaretu. Prsty pozvednu k ústům a natáhnu vzduch. Skoro jako kdybych vážně kouřil! Vystrčím špičku jazyka, stále ještě držím prsty před rty a pak se labužnicky olíznu.

„Úchyl!“ zařvala nějaká mladá žena, až se celé metro otřáslo. Přidal se druhý, ostřejší hlas patřící nejspíš starší ženě s deštníkem: „Prasák! Zíral a ještě … no… dělal oplzlý hnusárny!“

Než jsem si stačil otřít brýle, abych se podíval na toho chudáka úchyla, o kterém mluvily, někdo mě popadl za límec a strhnul k zemi. Rány létaly ze všech stran a já se kryl, jak to šlo. „Nechte toho!“ zaskřehotal jsem. „Přestávám kouřit!“

Ticho.

„Co to říká?“ otázala se starší z žen.

„Prej chtěl vykouřit!“ pronesl temně mužský hlas a už to jelo.

Dostávám deštníkem. Do příjezdu do stanice jsem bit jak žito. Tam už čekali strážci zákona. Brýle jsem už neměl, když mě nějaký muž nemilosrdně zvedl za ruku tak, že mi ji snad vykloubil. Obrysy postav se rozestoupili a přede mnou se objevila jedna s čímsi v ruce.

„Ruce na hlavu!“ rozkázal ženský hlas a já se pokusil vyhovět. Bohužel levička vypověděla službu a já si uvědomil, že zvedám jen pravou ruku. Zarazil jsem se na půli cesty, zvednout jen jednu ruku bude vypadat blbě a tak jsem chvíli stál s pravou rukou nataženou před sebe. „Tak ty ještě budeš hajlovat, parchante!“ Než se mi podařilo něco říct, už jsem se klepal po zásahu proudem a neměl čas se radovat z pochopení, že to co na mě mířilo byl taser.

No a tak jsem dnes ve vězení. Soud probíhal rychle. Obvinění z propagace nacismu, zírání a obtěžování žen mi nedávala žádnou naději. Po prohlídce domu měli policisté i soud jasno. Dýka s hákovým křížem a orlicí jasně vypovídala o tom, kdo jsem. To, že byla po dědovi, který sbíral zbraně, nikoho nezajímalo. Našli účtenku a vypátrali rozbitou koloběžku, kterou jsem podle žalobce rituálně zničil při obřadu na zapuzení Green dealu. Média sice neobjevila žádné napojení na Filipa Turka, ale jeden novinář zjistil, že jsem na Dušičky chodil na hřbitov, tudíž jsme mohli komunikovat přes „mrtvou schránku“.

Manželka mi nepomohla. Naopak dosvědčila, že jsem se poslední dny choval divně, a proto se snažila být doma co nejméně, pod ochranou trenéra fitness. Soudkyně ji ujistila, že to, co jsem spáchal, je v podstatě nevěra, veřejné obtěžování a ponižování žen. Nyní už může odměnit svého ochránce čímkoli, co je jí libo, protože při rozvodu dostane vše a konečně může začít žít šťastným životem bez zvrhlého tyrana.

Co dodat? Ve vazbě mi nikdo nic nedal, takže závislost na cigaretách je pryč. S jídlem to taky nebylo právě super a já konečně zhubl. Mezi lidmi jsem v podstatě taky a navíc jsem veřejně známý neonacista. Takže bych vlastně mohl být rád – komu se podaří splnit tolik předsevzetí?

Epilog
Po vynesení rozsudku, kdy advokát dělal, co mohl, a srazil doživotí na patnáct let, jsem opustil vazbu. Po příchodu na celu mi můj nový spolubydlící řekl: „Co čumíš, ty kokot?“ Tak jsem se pousmál, že mě to neuráží, protože „kokot“ je slovansky kohout. Hned zavolal dozorce a opakoval mu moje slova. A já mu to potvrdil. Jak se ukázalo, největší kápo ve vězení, Slovák Marián Kohút zvaný Kohout, si to vyložil po svém. Podle toho, co mi vzkázal, se mi zřejmě podaří naplnit i poslední bod mých předsevzetí.