Hypersenzitivita a nadání I.

První část se zaměřuje především na možné přístupy k výchově dětí a postupně bych se rád propracoval až k partnerským vztahům.

Po mnoha rozhovorech s lidmi, kteří jsou hypersenzitivní (HSP) nebo velmi nadaní (GT), jsem se rozhodl svoje poznatky sepsat. Jedná se o vlastní závěry a zjištění, které snad pomohou těmto lidem, nebo jejich blízkým, v hledání odpovědí. Nebudu psát věci, které si člověk může dohledat, ale spíš se chci zaměřit na jednotlivé aspekty. Budu psát o obou skupinách, protože jsou si v mnoha ohledech velmi podobné.

Stupňů vnímavosti je podle mého názoru (všechno, co si zde můžete přečíst, jsou moje závěry, a ke všemu si můžete tato kouzelná slova přiřadit – „dle mého názoru“ – pokud je někde vynechám) několik. Můžeme si je pracovně představit od jedné do deseti. Deset je maximální výše, pět průměr, respektive běžná část populace, a jednička – pokud to spojujeme i s empatií, což citlivost obvykle bývá – představuje opak HSP.

Velmi problematické pro HSP bývá, že mnozí lidé na průměrném spektru sensitivity odmítají připustit možnost, že mají třeba v rámci rodiny někoho, kdo je v mnoha ohledech velmi odlišný. Tím, že to, jací jsou, považují za takzvaně normální, se dají jen velice obtížně přesvědčit, aby svůj čas a zájem věnovali něčemu, co za normální nepovažují. Přitom by stačilo, kdyby si lidé připustili, že člověk – jedinec – je jako otisk prstu, unikátní, a tak by se k němu mělo přistupovat. Ani velká krize nemusí přivést lidi k tomu, aby se otevřeli novým věcem, zvlášť pokud u nich zvítězí přesvědčení, že dělají všechno správně.

✦ ✦ ✦

Jako první věc uvedu něco k výchově dětí, neboť tam se otevírá jistá možnost, kdy se člověk z běžného spektra může pokusit změnit svůj přístup – z prostého důvodu, že mu na dětech záleží. Pokud si všímá určitých anomálií v chování dítěte, které se začínají projevovat už ve velmi raném věku, je dobré o tom přinejmenším přemýšlet.

V případě HSP se zvýšená citlivost může projevovat například reakcí na určité oblečení nebo látky, které odmítají nosit, protože jsou jim prostě nepříjemné. Stejně tak jim mohou vadit chutě některých jídel nebo vůně. Pokud se takové děti do věcí nutí, může to u nich způsobit – z pohledu člověka běžného spektra – velmi nepřiměřené reakce. Podobně jako u autismu.

V případě nadaných dětí je to ještě složitější, neboť jejich myšlení může překvapovat různými konstrukcemi, které mohou být pro dospělé nepochopitelné a třeba i zábavné. V takových chvílích je pro dítě ten největší dar, když rodiče začnou přemýšlet nad tím, jak se naučit fungovat tak, aby se dítě mohlo bez stresu formovat. U HSP se dají napáchat – vzhledem k síle jejich prožitků – velké škody, jejichž následky si pak mohou nést celý život.

Velmi důležité je neříkat před nimi, co je „normální“ a co není. Pokud budete dítěti tvrdit, že to, jak se chová, normální není, rozhodně mu to v ničem nepomůže. Jen o sobě začne pochybovat a může to vést k dalším krajním řešením konfliktních či problematických situací.

✦ ✦ ✦

Výchova

Od narození dítěte a jeho prvních krůčků je dobré dodržovat určitá pravidla. Bez ohledu na citlivost dítěte by si měl dospělý uvědomit, že je velmi důležité držet slovo. Pokud něco slíbí, měl by to dodržet – a to jak pozitivní sliby, tak i ty negativní. Pro dítě je to zásadní a pomáhá mu to najít stabilitu v chování dospělého. Bude se na něj moci spolehnout a důvěra je přitom klíčová.

Z toho lze přejít k tomu, jak se má dospělý zachovat, pokud dítě něco provede. Snad každý rodič dítěti říká, že mu může říct cokoliv, pokud se něco stane. To samo o sobě nestačí. Rodič to musí ustát – a pokud například dítě něco rozbije, nesmí následovat prudká reakce, nebo dokonce trest.

Pro HSP je i zvýšený hlas a silnější reakce něco, co mu dokáže velmi ublížit. I když má člověk z běžného spektra pocit, že to zvládl, z pohledu HSP nebo GT dítěte je to často přesně naopak. Je to dáno tím, jak takové děti věci prožívají. Navíc to, že něco provedly, je pro ně samotné dostatečně nepříjemné – v podstatě se trestají samy.

Abych to shrnul: důležité je zachovat klid, neradovat se, ale ani nevybuchnout, a dát dítěti najevo, že i když se něco stane, má si příště dát pozor. Zkusit to vysvětlit.

Jako příklad uvedu rozbitou televizi: dítě se k tomu přizná a je svědkem emočního výbuchu – jeden z rodičů začne obviňovat druhého, který měl dítě na starosti, že je to jeho chyba. Takové věci se mají řešit v nepřítomnosti dítěte. Představa, že dítě se dá uhlídat 24/7, je nereálná. Tohle je nejhorší varianta, protože dítě cítí, že zavinilo konflikt. Asi si příště dá pozor, ale velmi mu to ublíží.

Možné dobré řešení situace je vysvětlit dítěti, že pokud něco rozbije, může se to stát – ale má to následky. Nebude se dívat na pohádky, protože je televize rozbitá a na novou nejsou peníze. U jiných věcí lze dítěti říct, že rozbitá věc má nějakou hodnotu a bude se muset koupit nová, takže třeba nebude možné koupit jinou hračku.

Pro HSP to i tak bude velmi nepříjemná situace, ale neponičí mu psychiku ani vztah k rodiči. Bude si vážit věcí a dá si pozor, protože představa, že by kvůli vlastní chybě o něco přišel, je pro něj pozitivní motivací. Pokud to dospělý takto ustojí, měl by dítě, které se přiznalo, pochválit a připomenout mu, že může přijít s čímkoliv i příště.

Je opravdu důležité to dodržovat – dítě pak až do dospívání bude mít k rodiči s takovým přístupem velmi otevřený vztah, bude v něm cítit oporu a stane se pevným bodem v jeho životě.

Když je reakce nepřiměřená, dospělý tím dítě nutí lhát. To neplatí jen u dětí, ale i v dospělosti, ve vztazích. Očekávaná negativní reakce rodiče, partnera či partnerky vede k tomu, že v HSP převládne strach natolik, že se snaží situaci utajit. Mohou být donuceni ke krajním řešením, která by šla na začátku vyřešit jediným rozhovorem. Efekt sněhové koule se pak zastaví až silným nárazem, který dokáže podlomit psychiku HSP na velmi dlouhou dobu.

Rodič na průměru vnímavosti těžko chápe, proč se mu dítě nepřiznalo – pokládá své reakce za přiměřené a cítí se dotčený. Bere to jako projev nedůvěry. Bohužel to, co on považuje za normální a přiměřené, nemá v případě HSP žádný význam. Pro HSP i GT je i lehce výraznější reakce devastující.

Konkrétní příklad: čtrnáctiletý školák, jak už to v tomhle věku bývá, udělal průšvih. Uviděl příležitost, půjčil si peníze, kde se dalo, a nakoupil věci, o kterých slyšel, že se výhodně prodávají. Naletěl a přišel o všechno. Bál se reakce rodičů, a tak se pustil do dalšího riskantního pokusu – obchodování s virtuálními předměty ve známé počítačové hře. Opět neuspěl a řešil to mnohem horším způsobem. Celé to skončilo krádeží účtů. Policie se tím zabývala, a protože mezitím dosáhl patnácti let, skončil s podmínkou a pokutou. Pro rodiče to bylo nepochopitelné – ale on se prostě bál. A mohlo to skončit ještě hůř. Neříkám, že by k prvnímu problému nedošlo, ale pokud by fungoval vztah založený na důvěře mezi ním a rodiči, neovládal by jej strach z reakce, nejspíš by to probíhalo jinak.

Tohle formuje člověka i do dospělosti. Přenáší si model, kdy tají problémy a řeší je sám. Stejně se může chovat i HSP dospělý ve vztahu s partnerem, který má nižší míru vnímavosti.

✦ ✦ ✦

Trestání

U HSP jsou klasické tresty v podstatě devastující. Velký trest se násobí jejich citlivostí. Dítě na průměrném či podprůměrném spektru na něj za chvíli zapomene, ale HSP ho bude prožívat mnohonásobně déle. HSP se opravdu trestá především sám.

To ale neznamená, že pokud se dítě chová špatně, má se snad chválit. I z HSP se může stát malý domácí tyran, pokud se mu ustupuje například při vzteklých reakcích.

Dobré řešení vidím v tom, že dítěti vysvětlíme, že ano, jsme jeho rodiče a patříme k sobě, ale čas, který spolu trávíme, si určujeme sami. Když se dítě chová dobře, hrajeme si s ním rádi a věnujeme mu více času. Když se chová špatně – proč bychom s ním měli jet na výlet? Jakmile tohle pochopí, má silnou motivaci své chování kontrolovat.

Další věc je důslednost. Dítě chce například k vodě a vy mu vyhovíte. Po chvíli ho to přestane bavit a chce domů. Tady platí zásada: nepodřizujte se mu. Pokud to uděláte, učíte ho, že vynucováním dosáhne svého. Lepší je říct:
„Pokud teď pojedeme domů, nejméně čtrnáct dní nepočítej s tím, že se pojedeme koupat.“

Pokud dítě ví, že držíte slovo, přestane si vynucovat a naučí se respektovat hranice.

✦ ✦ ✦

Předpokládám, že na úvod je toho víc než dost a věci uvedené nemusí platit jen pro HSP a GT. Nebudu nechávat diskuzi pod článkem – pokud by měl někdo něco k tématu, může mi napsat na e-mail: [e-mail]