Anděl Páně na dvoře císaře Rudolfa II

nepíšu pohádky, tak se omlouvám předem. Napsáno na počest mé oblíbené pohádky, snad tímto pokusem nikoho nepohorším a tvůrce neurazím.

Velká komnata na Pražském hradě byla zahalena do šera. Po stěnách tančily stíny vysokých svící, jejich mihotavé světlo osvětlovalo vážné tváře přítomných. Na vyvýšeném trůně seděl císař Rudolf II., zaujatě sledující podivný výjev uprostřed místnosti. Tam, v kruhu nakresleném křídou plném tajemných znaků, klečel věhlasný alchymista Edward Kelley se zavřenýma očima, zatímco jeho učitel, učený John Dee, tiše šeptal modlitby.

Byly to slavné „andělské hovory“, o nichž se říkalo, že během nich Kelly dokáže zprostředkovat rozhovory s nebeskými bytostmi. Rudolf se lehce naklonil, oči plné očekávání.

Ale někdo další se na to díval úplně jinak.

Za těžkým sametovým závěsem, neviditelný pro lidské oči, postával mladý čert Fabián. Rudovlasý šibal, sotva odrostlý pekelnému učni, se vydal do světa na zkušenou – a hned zamířil na místo, kde lidé dokazovali svou moudrost a moc. Čekal vážné debaty, důstojné pány a noblesní dvorní dámy. Namísto toho našel tuhle komedii.

Sledoval Kellyho se zájmem. Alchymista se tvářil nehnutě, jeho oči nepatrně těkaly, jako by opravdu něco slyšel. Fabián se rozhodl, že tomu podvodníkovi zpestří představení a pobaví se na jeho účet.

Naklonil se blíž a šeptem pronesl: „Prd.“

Kelly otevřel jedno oko. Letmo pohlédl na císaře, ale mlčel.

„Zadek,“ přidal Fabián, potěšený, když Kelley sotva znatelně škubl koutkem úst.

Bylo to dokonalé. Mohl říkat, co chtěl, a Kelly musel mlčet, aby nezničil své představení před císařem. „Bačkoro,“ zkusil čertík a zadržoval smích, když alchymista stiskl rty pevněji.

„Škoda, že si to pantáta nemůže užívat jako já, „ řekl si Fabián a pobaveně se zakřenil na císaře.

Kelly se však ani nehnul, a přesto mu koutkem úst přelétl stín úsměvu. Pochopil hru. To ovšem netušil Fabián, nadšený z nové zábavy, jakou mu svět lidí nabízel. Už se těšil, co si na Kelleyho připraví příště.

Za bránou Nebeského království vládla obvyklá pohoda. Anděl Petronel, známý svou nešikovností, měl právě službu s čertem Uriášem. Byla to neobvyklá kombinace, ale za ta léta se z nich stali přátelé. Dnes však bylo něco jinak. Uriáš seděl na oblaku, zamračený a tichý, což nebylo jeho zvykem.

„Copak, Uriáši?“ zkusil Petronel vlídně. „Chybí ti peklo? Nechceš zkusit ty koláčky od svaté Barbory?“
Uriáš se ani nepohnul, jen si povzdychl.

Petronel to zkusil znovu. Vyprávěl jeden ze svých trapných vtipů o nešikovném serafovi, který si spálil křídla na slunci, ale Uriáš zůstal netečný. Nakonec Petronel přestal a posadil se vedle něj.

„Uriáši,“ řekl vážně, „známe se dlouho. Řekni mi, co tě trápí. Přátelé si přece pomáhají.“

Uriáš mlčel, ale Petronelův upřímný tón ho nakonec přiměl promluvit. „Je to můj synovec,“ přiznal tiše. „Fabián. Vyrazil poprvé z pekla do světa na zkušenou. Jenže se nechal chytit tím... podvodníkem Edwardem Kelleym. Ten ho uvěznil v magické pasti a teď ho nutí splnit tři přání.“

Petronel se zamračil. „Tři přání? A co to znamená? Prostě mu je splní, ne?“

„Pokud mu je splní,“ odtušil temně Uriáš. „A nedokáže je nějak pokazit, promění se v kámen a tak to prostě je. Proto je na světě tolik kamenů, kterým se říká čertovi.“ Uriášův hlas byl plný zoufalství. „Fabián je mladý a nezkušený. Nemá šanci přelstít tak prohnaného člověka, jakým je Kelley. Řekne přání tak neurčitá, že z jednoho získá co nejvíc.“

Petronel znatelně vyděšený přikývl a poplácal ho po zádech. „Zkus se u vás dole zeptat, jestli bys mu nemohl pomoci. Dovolenou si neměl pěkně dlouho, tak to snad dopadne A já se zkusím přimluvit u Pána Boha.“

Uriáš váhal, ale nakonec souhlasil.

Lucifer byl zpočátku svolný. Proč by ne? Fabián byl mladý čert, peklu by byla škoda. Ale jeden z pekelníků, arogantní a zákeřný čert Zargon, který na Uriáše žárlil, se do věci vložil. „Proč by měl Uriáš zasahovat?“ prohlásil. „Když je jeho synovec tak hloupý, měl by nést následky.“

Lucifer se zamyslel a nakonec rozhodl: „Dobrá. Uriáš může pomoci, ale jen v lidské podobě. A platí podmínka: pokud Uriáš v té podobě zemře, promění se také v kámen.“

Uriáš zaváhal, ale přijal podmínku. „Udělám, co bude v mých silách.“

Mezitím se Petronel obrátil na Pána Boha. „Pane,“ prosil, „mohl bych jít s Uriášem? Pomohl bych mu zachránit jeho synovce.“

Pán Bůh se usmál. „Dobrá. Můžeš jít, Petroneli, ale i ty půjdeš v lidské podobě. A pamatuj, že musíš plnit úkoly jako člověk. Nebude to snadné.“

Pak Bůh dodal něco, co v celé situaci přineslo nečekaný zvrat. „Luciferova podmínka bude platit pro všechny, kdo se budou chtít vměšovat.“

Zargon, který plánoval sabotovat Uriášovo snažení, teď neměl jinou možnost než přijmout stejnou podmínku.

A tak se tři bytosti – anděl, čert a jejich nepřítel – ocitly na zemi, v lidské podobě, připraveny čelit výzvám, které je čekaly.

Mezitím, co Petronel s Uriášem sestupovali na zem, Edward Kelly nezahálel. S pomocí mladého čerta Fabiána, který byl stále pod jeho vlivem díky magickému kruhu, Kelly postupně realizoval své první přání. Toužil být bohatým a úspěšným mužem se šlechtickým titulem. Fabián mu, ač nerad, musel pomáhat. Vyměňoval obyčejné předměty při pokusech před císařem za zlato, falšoval dokumenty, a dokonce

Rudolf, fascinovaný Kellyeho „zázračnými schopnostmi“, z něj udělal rytíře z Imani a daroval mu několik statků. Kellyeho vliv na dvoře rostl a brzy se stal oblíbencem nejen císaře, ale i části jeho dvořanů. Přesto měl Kelly stále vyšší ambice. Poohlížel se po bohaté nevěstě, která by mu zajistila ještě větší moc a vliv.

Na dvoře se brzy objevil jeho nový cíl – mladá dvorní dáma, jediná dědička rozsáhlého panství na Moravě s titulem kněžna. Byla blízkou přítelkyní Kateřiny Stradové, která byla jedním z důvodů, proč se císař nechtěl oženit, což ji činilo ještě lákavější partií. Kelly jí zamýšlel získat vlastním šarmem, aby si své poslední přání mohl schovat na později.

Jeho druhé přání bylo, aby mu mladý čert pomohl odstranit konkurenta – hraběte, který o ruku kněžny rovněž usiloval. Fabián se s chtíc nechtíc podvolil a vůbec netušil, jak se má vyhnout jasnému zadaní. S využitím magie se na chvíli proměnil v hraběte a začal na císařském dvoře šířit pomluvy o Rudolfovi. Skandál na sebe nenechal dlouho čekat, a skutečný hrabě byl obviněn a vyhnán od dvora.

Hrabě, který vůbec netušil, co se stalo, se na cestě pryč z Prahy náhodou setkal s Petronelem a Uriášem. Ti dva, se v lidské podobě zhmotnili nedaleko hlavního města. Hrabě jim vylíčil svůj příběh, stále zmatený a rozhořčený nad podivnou intrikou, jejíž obětí se stal.

„Asi mi je jasné, kdo tohle mohl dokázat,“ zamračil se Uriáš, když si vyslechl podrobnosti.
„O tom není pochyb,“ dodal Petronel, který viděl, jak jeho přítel sevřel ruce v pěst. „Musíme pospíšit, než Kelley kněžnu získá.“ Hraběti prozradili, kdo za tím stojí a ten zuřil. Všiml si, že se Kelly ochomýtá kolem jeho vyvolené. Netušil co zatím dělat, ale přísahal, že se pokusí dostat Kelleymu na kobylku. S tím se rozloučili, neboť hrabě se vrátit zatím nemohl.

Cestou do Prahy potkali mnoho lidí a uvědomovali si, že malichernost a sobeckost některých obyčejných lidí je pořád stejná. Na jednom místě narazili na sousedy, kteří se hádali o jablka rostoucí na větvích jabloně přesahujících plot. Petronel se snažil spor urovnat, ale marně.
„Těm by snad nepomohl ani anděl.“ povzdychl si, zatímco Uriáš temně pronesl, že moc dobře ví, kde s takovou skončí. Řekl to takovým způsobem, že ty dva rozvadění kohouti spor raději ukončili, alespoň pro ten den.

O kousek dál našli uplakaného muže. „Jsem zničený!“ bědoval. „Musel jsem dát lichváři vše, co jsem měl! Teď nemám nic!“
Uriáš zamyšleně pozoroval jeho zoufalství. „A my trestáme hříšníky peklem, možná by bylo lepší je připravit o peníze ještě na zemi. Třeba to v pekle nadhodím a uděláme nějaké inovace.“

„Lidi je snadné zničit“, ušklíbl se Petronel spíš smutně, než pobaveně. I po stovkách let svého bytí nepřestával věřit, že třeba jednou budou všichni lidé lepší.

Konečně dorazili do Prahy. Aby se dostali na císařský hrad, rozhodli se vydávat za umělce. Petronel tvrdil, že předvádí zázraky, a Uriáš se představil jako mistr ohnivých kouzel. Přestože byli v lidské podobě a jejich schopnosti byly omezené, Petronel vzýval svaté, kteří mu pomáhali nenápadnými zázraky, zatímco Uriáš se spoléhal na triky, k nimž mu nenápadně napomáhali jeho pekelní přátelé.

Jejich vystoupení na dvoře mělo ohromný úspěch. Petronel dokázal rozkvést suchou květinu a rozbité zrcadlo spojit v jeden celek. Uriáš zaujal fascinujícími ohnivými kruhy, které jako by tančily na povel jeho rukou.

Rudolf II. byl nadšený. „Tohle je pravá zábava hodná mého dvora!“ zvolal a jako odměnu nechal každému z nich darovat váček plný zlatých mincí. Petronel s Uriášem však neměli čas na oslavy. Jejich skutečný úkol teprve začínal, a kněžna byla stále v ohrožení.

Zatímco se Petronel a Uriáš snažili zapadnout mezi dvořany, zlý čert Zargon, který také přijal lidskou podobu, vyčkával příležitosti. Podařilo se mu infiltrovat Pražský hrad, kde se vydával za sluhu jednoho z nižších šlechticů. I když byl zbaven pekelných sil, jeho zákeřnost a lstivost ho neopouštěly. Rozhodl se zasáhnout tak, jak mohl – jako člověk.

Zargon nejprve zkoušel nenápadně otrávit jejich jídlo. Ale každý jeho pokus zmařila neviditelná ochrana – ať už od nebeských sil, nebo pekelných přátel Uriáše, kteří nechtěli přijít o svého druha. Tím více v něm rostla frustrace. Nakonec se rozhodl jednat přímo a tajně poslal Edwardu Kelleymu varování: „Na hradě jsou dva nebezpeční vetřelci, kteří chtějí překazit tvé plány. Dávej si na ně pozor.“

Kelley, který už během kouzelných vystoupení Petronela a Uriáše cítil, že ti dva nejsou obyčejní, se po přečtení zprávy ještě více ostražitě díval kolem sebe.

Jedné noci, když Kelley připravoval další část svého plánu, se Petronelovi a Uriášovi podařilo dostat do jeho komnat. Schovaní za těžkým závěsem vyslechli rozhovor mezi Kelleym a vyslancem Matyáše Habsburského, Rudolfova mladšího bratra. Vyslanec naléhal na Kelleyho, aby podvodem připravil císaře o trůn. „Máme podporu několika dvořanů,“ šeptal vyslanec, „ale musíme císaře přimět podepsat tuto listinu. Jakmile to udělá, zbytek je otázkou času.“ Kelley přikývl a slíbil, že plán dokončí.

Petronel a Uriáš věděli, že mají důkazy, které mohou Kelleyho zničit. Když rozhovor skončil a vyslanec odešel, nenápadně ukradli s pomocí klíče od svatého Petra listinu z Kelleyho stolu. Vše se zdálo být na dobré cestě, když v tom Zargon, který hlídal na chodbě, pochopil co se děje a zabušil na dveře. Hluk probudil Kelleyho.

„Kdo je tam?!“ vykřikl Kelley, popadl pochodeň a rozhlédl se. Když spatřil Petronela a Uriáše, kteří se snažili vyklouznout z jeho pokoje, pochopil, že to nejsou obyčejní dvořané. „Čerte!“ zařval na Fabiána, který se náhle objevil ve dveřích. „Znič je!“

Fabián, stále pod vlivem Kelleyho magického kruhu, se pokusil splnit poslední přání. Začala divoká honička po paláci a jako zázrakem nepotkali jediného strážného. Fabián byl rychlejší a silnější než Petronel s Uriášem, ale každým krokem bojoval sám se sebou. Jeho pohyby byly zmatené – jednou se vrhl na Uriáše, ale vzápětí narazil do zdi. Pokusil se udeřit Petronela, ale místo toho si poranil vlastní ruku. Z rukou mu šlehal plamen, ale vždy jen kolem těch dvou. Listina však vypadla Uriášovi z rukou a vzplála. „Pomoc,“ vydával ze sebe nešťastně Fabián.

„Bojuje sám se sebou!“ pochopil Uriáš. „Musíme mu pomoct, než nás zničí – a sebe s námi.“

Petronel naštěstí snad osvítil sám duch svatý a dostal nápad. Popadl svůj váček plný zlatých mincí a hodil ho na zem před Fabiána. „Tady to máš! Všechno, co mám!“ zvolal zoufale. „Zničil jsi mě! Jak může být člověk víc zničený než ten, co nemá nic?“

Uriáš pochopil, co má dělat. Rychle následoval Petronelův příklad a také odhodil svůj váček. „Jsme zničení!“ křikl. „Nemáme nic! Uspěl jsi, čerte!“

Fabián se zastavil. Slova „zničení“ ho zasáhla jako blesk. Právě v tu chvíli byl jeho úkol splněn. Magický kruh, který ho poutal ke Kelleymu, se zlomil. Mladý čert padl na kolena a zhluboka dýchal, svobodný. V tom okamžiku se dostal do pekel.

Petronel a Uriáš si zhluboka oddychli, ale hned si uvědomili, že něco není v pořádku. Stále byli lidmi. A to znamenalo, že nebe ani peklo nepovažují úkol za splněný.

Aby se mohli vrátit kam patří, museli potrestat Kelleyho, to pochopili okamžitě.

Při Hraběti snad stálo samo nebe, protože cestou na své panství potkal v prvním hostinci anglického kupce, který mu u číše vína prozradil, že Edward Kelley přišel o uši jako trest za své podvody v Anglii. Netroufal si vrátit se na hrad a věděl, že času není nazbyt. Našel rychlého posla, který přátelům předal list s touto informací.

„Musíme nastražit past,“ řekl Uriáš a sdělil svůj nápad Petronelovi.

Jejich tajemný „sledující“ nikdy nebyl daleko. Měnil jen převleky a tentokrát zvolil starou šlechtičnu se závojem. Nenápadně si sedl u oběda k hodovního stolu co nejblíž oběma přátelům a špicoval uši. To byla ta správná chvíle pro začátek představení!

„Císař nepřišel na oběd. Musíme mu listinu předat až při večeři,“ sykl Uriáš.

„Teď nebo večer, to už je jedno,“ odtušil Petronel. „Hlavně hlídej pouzdro ty Matlo.“

„O nic nejde, Kelley to nemůže tušit. Naštěstí tu není, tak si myslí, že nás Fabián zničil a někde odpočívá po splněných úkolech jako kámen. Kdyby nás viděl, to by bylo jiné. Myslím že by se nás pokusil zabít snad i tady na veřejnosti,“ řekl Uriáš. „A hlavně,“ dodal a zašklebil se, „pouzdro hlídám já a matla jsi ty.“

Zargon nepotřeboval slyšet víc. Byl to poslední zoufalý pokus, jak se zbavit alespoň Uriáše, kterého nenáviděl. U nebeské brány měl přece dávno být on! Na nic nečekal a pelášil do pověstné alchymistické laboratoře, což u staré dámy nepůsobilo právě normálně. Ani se nepřevlékl a v laboratoři jen zvolnil krok. V laboratoři vždy pracovalo plno lidí, přesně jak předpokládal Uriáš. Někteří se stali svědky podivné události. Stará dáma se závojem se došourala ke Kelleymu a nadzvedla jeho pověstné dlouhé husté vlasy. Ten vyskočil jako čertík z krabičky, strhl té osobě závoj z hlavy. Objevil se tam muž, který se poslední dny objevoval u dvora. „Ty špehu, já tušil že jdeš po mě!“ křičel vztekle. Zatímco z jeho ústa opouštěla tato slova, opustila dýku pochvu na jeho opasku a ponořila se vyděšenému muži do prsou. Odehrálo se to poblíž otevřeného okna, kterým muž s dýkou v hrudi vypadl ven. Pod okny tekoucí řeka Vltava ho pohltila. Nemohli už vidět Zargona jak se v poslední chvíli svého vědomí uvědomil, že prohrál. To co přál ze závisti Uriášovi, se nakonec stalo jeho samotnému.

Strážní okamžitě vraha zatkli a vyslechli. Kelley nakonec chtě nechtě musel přiznat důvod, proč na dvořana zaútočil. Nakonec by se ukázalo, že nemá uši, svědků bylo příliš mnoho. Císař byl okamžitě informován o incidentu. Kelley byl zatčen a veškeré jeho činy vyšly najevo, včetně jeho spiknutí s Matyášem. Přiznal i intriku s Hrabětem, akorát jeho vyprávění tom, že mu sloužil čert nikdo nevěřil a spokojili se s tím, že našel nějakého dvojníka. Snad i proto, že šel Kelley nakonec s pravdou ven, unikl nejtěžšímu trestu a skončil ve vězení.

Petronel s Uriášem se konečně mohli vrátit tam, kde bylo jejich místo. Ještě se rozloučili s hrabětem, který mohl usilovat opět o srdce své vyvolené. A když další den měli službu u nebeské brány, povídali si vesele jako obvykle.

A tak všechno dopadlo tak jak mělo.

Petronel a Uriáš se vrátili na svá místa v nebi a pekle. Fabián, osvobozený od svých chyb, se poučil a stal se jedním z nejchytřejších pekelných šibalů. Získal hrabě srdce dámy? Možná ano a třeba si jej i udržel. A lidé? Ti se dál dohádovali, zda Edward Kelley byl čaroděj, nebo podvodník – aniž by tušili, kolik bytostí z jiných světů zasáhlo do jeho příběhu.

A Rudolf II.? Ten dál vládl, ale mnohem raději hledal odpovědi na otázky, ať už byla ukrytá v tajemstvích alchymie, nebo mezi hvězdami.