Proč musíme tak zoufale prosit, aby vážně nemocní mohli žít?

Je to osobní. Přesto se budu snažit mírnit emoce a jen statisticky shrnu, jak nemravně náš stát škudlí na těch, kterým by doslova pár korun dalo naději na život.

Je vám smutno, když vidíte, jak pro nějaké dítě nebo dospělého člověka je jedinou šancí na život veřejná sbírka, protože český stát spoustu věcí neplatí?

Já vlastně smutný nejsem. Troufnu si říct, že mám k dobročinnosti blízko a když můžu, snažím se pomoct těm, kteří to potřebují. Proto nemusím být smutný, spíš optimistický, protože vím, že Češi jsou v jádru hodně štědří, když jde o druhé.

Češi pomáhají druhým víc, než byste čekali

V posledních letech mezi sebou každoročně vybereme víc než deset miliard korun na veřejně prospěšné účely – v roce 2022, kdy vypukla válka na Ukrajině, to bylo zatím rekordních 15,4 miliard. O rok později suma trochu klesla na 14,1 miliardy a podle předběžných odhadů to i za loňský rok bude plus minus okolo čtrnácti miliard.

Jde o údaje spolku Fórum dárců, na jehož webu najdete Mapu dárcovství obsahující spoustu fantastických zpráv. Třeba, že patnáct procent lidí na něco přispívá pravidelně a naopak jenom dvanáct procent nikdy. Nejčastěji lidé darují mezi 500-1000 korunami, ale kdo se aspoň chvilku motal kolem dobročinnosti, řekne vám, že na sumě nezáleží, každá koruna pomáhá. A právě dobrý pocit z darování je naší nejčastější motivací – potvrzuje to osm z deseti lidí.

Štědrost lidí je rozložená víceméně rovnoměrně: 48 % podpory patří sociální a humanitární oblasti, 47 % lidí přispívá na zdravotnictví, 42 % pomoci je určeno dětem a 36 % jde na životní prostředí a zvířata (snad nemusím dodávat, že součet nedává stovku, lidé často přispívají na to i ono a někdy ještě něco dalšího). Skvělá zpráva je, že meziročně přibylo těch, kteří chtějí podporovat vzdělávání (i když na tuto oblast zatím přispívá jen desetina dárců), ale o tom dnešní blog není.

Za svůj život už jsem přispěl do spousty sbírek a také jsem jich řadu zorganizoval. Před dvěma týdny jsem ale narazil na zdánlivě nedosažitelnou metu.

Jeden případ z mnoha: Zdeněk bojuje o život, stát škudlí

Partner mojí učitelské kolegyně Radky je hodně vážně nemocný. Jejího Zdeňka osobně neznám, ale z vyprávění je to určitě fajn člověk. Učitel, speciální pedagog, vychovatel v dětském domově. Před Vánoci mu našli glioblastom IV. stupně, což je jeden z nejagresivnějších mozkových nádorů. Sice má za sebou náročnou operaci a onkologickou léčbu, jenže ta standardní nevede k vyléčení a šance na uzdravení je téměř nulová.

Pomůže mu metoda TTF. Je paradoxní, že ji sice jako první na světě vyzkoušeli lékaři pražské Nemocnice Na Homolce... ale naše zdravotní pojišťovny ji pacientům nehradí, ačkoli v jiných zemích ano. Metoda vyjde na 7,5 miliónu korun během minimálních dvanáct měsíců.

Asi nikoho nepřekvapí, že Radka, Zdeněk ani jejich rodiny takovou sumu nemají. A čas běží...

Jako jiní lidé v podobné situaci i Radka vypsala sbírku na dárcovském portálu Donio. Strašně moc jim fandím a osobně věřím, že se to povede. Když jsem na sbírku upozorňoval na svém linkedinovém účtu, bylo tam jen něco kolem čtvrt miliónu – a teď aktuálně už je na sbírkovém kontě přes osm set tisíc.

Moc moc držím palce a s velkým dojetím čtu vzkazy jednotlivých dárců. Přečtěte si je taky! Povzbudí vás to.

Je ohromné, že jsme lidi a když to někdo v našem okolí nebo i docela cizí člověk potřebuje, neváháme sáhnout do kapsy.

Neponižovat občany by český stát vyšlo jen na 0,6 % ročně

Ale štve mě, že náš bohatý stát nechává obyčejné lidi na holičkách s výmluvou, že „na to nemá“. Utrácíme za spoustu jiných nesmyslů, neměli bychom trpět vládě, aby se nedokázala najít pár haléřů navíc.

Tak schválně – jak moc myslíte, že by českou státní kasu zatížilo, kdyby měla zaplatit všechno, co lidé skutečně potřebují a vláda tvrdí, že na to nejsou peníze?

Když mi tahle otázka bleskla hlavou, obratem jsem ji položil umělé inteligenci. Tady jsou fakta (která jsem následně ověřil):

Letošní rozpočet pracuje s příjmy 2086 miliard korun, plánované výdaje mají dosáhnout 2316 miliard (račte ověřit na webu ministerstva financí). Výše schodku a aktuální plnění rozpočtu v této věci nejsou podstatné.

Z toho výdaje na zdravotnictví jsou 172,2 miliard korun (154,6 mld. platba zdravotním pojišťovnám + 17,6 mld. výplata ministra Vlastimila Válka a jeho podřízených na ministerstvu zdravotnictví, peníze na ministerské večírky a brožury a jiné veledůležité výdaje tohoto úřadu). Oba tyto údaje si můžete ověřit na webu státu – v publikaci Státní rozpočet v kostce na webu ministerstva financí (na letošní nejde přímo odkazovat, loňské pedeefko má zobrazitelnou adresu, rozpočet ministerstva zdravotnictví visí na webu).

To znamená, že zdravotnictví spolkne 7,4 % ze státního rozpočtu.

Už víme, že ročně se na veškerou dobročinnost složí lidé, ale i firmy, a dají dohromady čtrnáct miliard korun – to je souhrn všech zoufale potřebných výdajů, před kterými stát strká hlavu do písku jako pštros.

Čtrnáct miliard korun představuje „závratných“ 0,6 % navíc, které by zatížily rozpočet nás všech. Je to tedy sumička, kterou dobrá vláda dokáže ušetřit, ale nesnaží se, protože my jako občani jí dovolíme utrácet za kdeco, jen ne platit opravdu důležité účty.

Co tomu říkáte? Neměli bychom chtít funkční stát?