Povinné dýško je nesmysl

Jeden pražský vinárník si pořádně naběhl. Kvůli koronaviru méně vydělává a tak chce, aby místo něho zaměstnance víc platili hosté. Učebnicová ukázka špatně zvolené formy komunikace. Spropitným host vyjadřuje svoji spokojenost.

Zrovna tento týden jsem byl v jednom z mých oblíbených podniků. Když jsem platil, zaokrouhlil jsem útratu o čtvrtinu. S provozním za barem si vždycky skvěle popovídáme, vzorně se o nás on i jeho tým starají, takže i když jsou tady ceny vyšší a s kamarádem tady dokážeme dost utratit, spropitného mi není nikdy líto.

Přesto mě naštvala iniciativa, se kterou tento týden vyrukoval majitel pražského Vinografu Jan Horešovský: Začneme povinně účtovat hostům desetiprocentní dýško! A vyzval k tomu i ostatní restauratéry. „Češi by si měli uvědomit, z čeho číšník žije,“ hořekuje v rozhovoru na DVTV.

Myšlenka dobrá, provedení zoufalé. Restauratéři a vinárníci by si měli uvědomit, z čeho žijeme my ostatní ? z práce. Za dobrou práci si žijeme lépe, za špatnou práci vyděláváme méně. Pokud nás zaměstnavatel nebo klient rovnou nevyhodí.

Sám za sebe, když jsem spokojený, dýško dávám. Pořád ještě ale na můj vkus příliš často v restauraci narazím na protivného číšníka nebo nekvalitní jídlo. Když se ozvu, v lepším případě se dočkám omluvného zamručení, ne-li rovnou postoje a la a co bys jako čekal? Špatný personál je přitom vizitka provozovatele, který se zjevně nestará o to, kdo se na place pohybuje a co tam vlastně předvádí.

Takže jsem rád, že o výšce spropitného si rozhoduju sám. Umím být velkorysý, deset procent považuju za standard za dobrou službu, když ale jsem nespokojený, neváhám nechat si vyplatit i poslední korunu. A protože zpětnou vazbu považuju za důležitou, velmi často se snažím obsluhujícímu personálu i vysvětlit, proč jsem jeho výkon ohodnotil tak mizerně.

Nejsme v USA. V řadě zemí se dýško neplatí

Podnikatelé v gastru se často ohánějí neomalenou praxí amerických číšníků vymáhajících spropitné. Zaplaťpánbu jsme v Evropě, a nejen v té střední zůstává dýško odměnou za dobře odvedenou práci.

Třeba v Polsku v běžné restauraci spropitným v podstatě překvapíte. Což neznamená, že ho personál neuvítá ? ale příjmy lidem zajišťuje už to, že do podniku přijdete a něco u nich sníte a vypijete. Pravdou je, že asi častěji než u nás jsou to zároveň rodinné podniky.

V Německu a Rakousku funguje desetiprocentní standard, ale u menší útraty v obyčejnější hospodě jsem si všiml, že obsluhující na dýšcích nijak nelpí. Jedno euro zaokrouhlující celkovou útratu je docela dost. A ve Velké Británii se v běžných pubech dýška neplatí.

Kamarád, který procestoval Japonsko, mi zrovna nedávno říkal, že tam je spropitné vlastně až urážka.

Zpátky na stromy! Utrácejme a dávejme spropitné jako odměnu

Upřímně: mám hospůdky a bary rád, mám taky pár „svých“ míst. Dobře chápu, v jaké jsou teď situaci. Jen někteří z nich makají a dál respektují, že králem, kolem kterého se v jejich podnicích všechno točí, je host. Jiní, možná v dobré víře, vymýšlejí nesmyslná nařízení. Pro příště by bylo dobré trochu lépe promyslet, co říkám.

Tam, kde se cítím dobře, dávám spropitné rád. Dělejte to taky. Ale nebojte se nezaplatit ani o korunu víc, pokud služby nestály ani za zlámanou grešli. Ostatně ? ne nadarmo se služby nejen v angličtině vyjadřují slovy servis: a servis je to, za co platíte navíc.