Mind the gap

„Nemám čas. Zase nemám čas. Ach jo.“ Tohle asi znáte. Nešlo by to ale jinak? Proč vlastně pořád „nemáme čas“? A kam vlastně spěcháme?

Od svojí poslední cesty do Londýna mi leží v hlavě myšlenka, že musím napsat tenhle blog. Je to už hezkých pár neděl a já pořád – jo, hádáte správně – nemám čas.

Je fakt, že Londýn miluju a od letošní cesty dvojnásob. Je to naivní a hloupé, zas tolikrát jsem tam nebyl, ale mám z něho docela jiný pocit, než z našeho pražského uspěchaného života. Průměrný Londýňan je tak nějak... vstřícnější, zdvořilejší, přátelštější...?

Taky tam nikdo nějak extra neřeší, jestli jsi Brit, Číňan, Pákistánec, Holanďan nebo třeba Čech. Jo, jasně, určitě se to v jistých kruzích řeší, ale tam jsem se coby běžný návštěvník nepropracoval. Navenek jsou prostě víc v pohodě, a třeba ten Pákistánec ze stánku s hotdogy nevypadá, že by se nějak strašně stresoval, jestli nepřijde o práci.

Proč taky? Poděkovat je tam pořád ještě normální, pokecat s cizím člověkem nijak výjimečné.

Ale pokud si třeba myslíte, že jsem naivka (což nevylučuju), mrkněte aspoň na tuze krásnou reklamu značky Kingston postavenou na motivu „mind the gap“. Je z kategorie citovek, tedy přesně takových, jaké mám rád (příběh tě chytí a nepustí).

Nebo si prostě jenom pusťte hlášku „ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“ z londýnského metra.

Jo a teď mi došlo: nějak jsem neměl čas zmapovat, proč vlastně pořád nemáme čas. Když Londýňani ten čas asi dokáží najít.

Nedokážeme to taky?