Jen co zdražila, ukázala Česká televize, že nefunguje

Podle očekávání prezident dneska poslušně podepsal novelu zákona o České televizi, která zavádí koncesionářskou daň povinnou téměř pro všechny. Bohatší televize obratem předvedla, jak podle ní vypadá „veřejná služba“.

Pod generálním ředitelem České televize se (už zase) kýve křeslo. To není nic zásadního, v takzvaně veřejnoprávní státní televizi se boj o moc vede prakticky neustále.

Odvolají ho 6. května

Na první květnové úterý svolal Karel Novák, předseda Rady České televize, která má dohlížet na její nezávislost, mimořádnou schůzi, která bude mít na programu popravu televizního ředitele.

Jan Souček zvolený teprve před půldruhým rokem má svůj osud prakticky zpečetěný. Pro jeho odvolání musí zvednout ruku aspoň dvanáct ze sedmnácti členů Rady České televize. Jak připomíná zpravodajský newsletter Publico, podle dřívějšího vyjádření radního Vlastimila Ježka hlas proti Součkovi slíbilo čtrnáct radních.

„Otevřená“ televize si vybírá, kdo má právo na informace

Šéf televize dneska svolal na svoji obhajobu tiskovku. Pozval na ni jenom vybrané novináře (aniž by vysvětlil, podle jakého klíče), redaktoři Seznam Zpráv nebo Deníku N museli zůstat za zavřenými dveřmi.

Česká televize si přitom prý „zakládá na otevřenosti, nestrannosti a nezávislosti“ a „poskytuje veřejnosti široké spektrum informací, kritické reflexe, uměleckou tvorbu i zábavu,“ čímž „přispívá k vytváření prostoru svobody slova, myšlení a tvorby, ve kterém může růst demokracie“, prohlašuje na oficiálním webu.

Součka hájit nehodlám, i když je fakt, že to, co mu radní vytýkají, vypadá jako zástupné důvody pro ryze politické rozhodnutí: ředitel prý rozdává nestandardní odstupné, začerňuje údaje ve smlouvách a hrozí rušením stanic. Údajně závratné odstupné pro propuštěnou Noru Fridrichovou se časem ukázalo jako nepotvrzené, omezování rozhazování peněz by radní naopak měli ocenit.

Zdražení poplatků znamená zbytečné utrácení

Za nestabilitu televize jsou zodpovědní poslanci, kteří jen s desetihlasovou přesilou protlačili zdražení a rozšíření koncesionářské daně i na firmy, ačkoli jejich zaměstnanci nechodí do práce proto, aby sledovali StarDance nebo reprízy repríz normalizačních seriálů vyrobených Československou televizí. Přitom zdražení poplatků vůbec nebylo nutné: navzdory inflaci za stejné peníze v roce 2023 vyrobila ČT o 34 % víc pořadů, než před patnácti lety, všímá si například byznysový magazín Forbes. Předraženost a přezaměstnanost ve státní televizi oproti těm soukromým je dlouhodobě známým faktem – poskytuje dostatečně tučný polštář umožňující další úspory.

Vládní ODS si zaslouží šaškovský klobouk za svoje pevné postoje týkající se financování České televize a Českého rozhlasu. Od „poplatky zrušíme“ přes „poplatky nezvýšíme“ dospěla k bezbřehému utrácení peněz daňových poplatníků za státem garantovaný byznys, kterému by slušel soukromý vlastník. Vláda Petra Fialy nekoncepčně protlačila zdražování poplatků, přestože si byla vědomá toho, že jejich budoucnost je neudržitelná, všímá si odborný web Médiář.

Veřejnoprávní média nemají budoucnost

Koncem loňského roku třeba v Lichtenštejnsku s 55% převahou voliči rozhodli o zrušení veřejnoprávního vysílání. Kdo by chtěl namítat, že je to příliš malá země, může si vzít příklad z kolébky televizního vysílání: Velká Británie zvažuje budoucnost BBC s ohledem na to, že diváci mají menší zájem o televizní vysílání, kterému silně konkurují streamovací platformy. Nedávno sousední Rakousko ze stejného důvodu zmrazilo televizní poplatky až do roku 2029.

Česku by hodně prospěla diskuse o proměně státem podporované televize a rozhlasu v soukromé společnosti. Dokud jsou nástroji politikaření, budou se Česká televize i Český rozhlas zmítat v nejistotě a potýkat se s neefektivním hospodařením. Privatizace neznamená rušení podniků, ale naopak jejich rozvoj – podobně jako se to povedlo třeba Škodě Auto, České spořitelně nebo Plzeňskému Prazdroji.

Koncese na vysílání vznikly v minulosti jenom proto, že vysílací frekvence byly vzácné a mohl si je dovolit rozdávat jenom stát. Ve 21. století jde o nesmyslný přežitek. Žádné tištěné ani online „veřejnoprávní noviny“ tady nemáme, přesto na malém českém trhu úspěšně funguje celá řada špičkových médií jako iDnes nebo Mladá fronta Dnes, Seznam Zprávy s Novinkami nebo i celá řada malých nezávislých projektů.

Pro demokracii jsou důležitá svobodná média, nikoli média garantovaná státem.