Exportéři zemí, které nemají přímý přístup k moři, mnohdy nemají na růžích ustláno. Nedávno se o tom přesvědčila Česká zbrojovka, když chtěla vyvézt zbraně dle dlouhodobého kontraktu do Egypta. V Německu si požádala o tranzitní licenci, které se však do doby termínu dodání nedočkala. Česká společnost tak musela zvolit nákladnější způsob dopravy a převést zbraně letecky. Ojedinělé problémy jedné firmy? Ne tak docela. Ve zbrojním průmyslu je tento postup zcela běžný nejenom v Německu, ale také například v Polsku – domácí společnosti jsou tak evidentně upřednostněny před „suchozemskou“ konkurencí. Holt nemáme moře, lze si povzdechnout. Není to ale pravda.
Česká republika jako členská země Evropské unie přístup k moři má, a to jak v Německu, tak v Polsku – máme přece volný trh. Bezproblémový tranzit zboží v rámci tohoto trhu tak, aby výhody společného hospodářského prostoru i jeho hranic mohly využívat všechny členské státy, je jedním ze zásadních výdobytků, kterých Evropská unie za dobu své existence dosáhla. Evidentně zde však dochází k orwellovskému dělení na rovné a rovnější, a některé země, mezi nimi i Česká republika, tak přicházejí zkrátka.
Takovýto stav je pro mne z jakéhokoliv hlediska naprosto nepřijatelný. Je třeba se zasadit o rovný přístup ke všem společnostem, ať už pocházejí z jakékoliv unijní země. Členské státy by neměly mít možnost uměle omezovat konkurenci na trhu, a to ani nepřímo. Za stávající stav si však můžeme tak trochu sami. Ačkoliv se totiž většina českých politiků na evropské scéně ohání ochranou vágních „národních zájmů“, v případech, kdy dochází k jejich ohrožení, nedělá vůbec nic. Pojďme to změnit. Již 23. a 24. Května.
