Dříve se vezli na vlně „národní hrdosti“ projevující se nenávistí k čemukoliv cizímu republikáni, dnes přebral kromě Dělnické strany tuto pomyslnou štafetu Tomio Okamura. I Lidovci se přidali s tím, že v Evropském parlamentu budou hájit veškeré „národní zájmy“, jakmile si tedy odskočí od urputného předvolebního boje s letním časem.
Nechci to však zlehčovat. Pravdou je, že tématu imigrace a její legislativní úpravy se strany, s výjimkou těch otevřeně xenofobních, odmítají (nejenom) před volbami dotknout, aby náhodou neztratily některé z těžce vydřených voličských hlasů. Jde o tenký led s malou garancí nosnosti. Pokud se však na něj nevydáme nyní, brzy může roztát i ten a na diskusi již nebude čas.
Nejsme sice v situaci jako například v Británii nebo Francii kde existují velké a uzavřené komunity jiných národností, které v rámci demokratického rozhodování upřednostňují své vlastní zájmy nad obecným blahem. I u nás se ale může situace brzy radikálně změnit, pokud Evropská unie zavede imigrační kvóty. Zavedení takových kvót by znamenalo, že Evropská unie určí, kolik kterých přistěhovalců musí jednotlivé země přijmout tak, aby se s imigrační vlnou nepotýkaly pouze pohraniční země jako je Itálie nebo Španělsko. Tyto návrhy nejsou hudbou vzdálené budoucnosti, ale ozývají se čím dál tím častěji. Je proto chybou podobné iniciativy ignorovat; naopak je třeba k nim zaujmout pevné stanovisko.
Imigrace není jen problémem, se kterým je třeba co nejrychleji zatočit. Jedná se o komplexní oblast, jejíž úprava je obecně velmi prospěšná – přistěhovat se do země může člověk z mnoha důvodů – může si zde najít partnera nebo zde může dostat například práci. Jak však naložit s člověkem, který se do České republiky nechtěl přistěhovat, nemá k ní žádnou vazbu, a pouze sem byl rozhodnutím nějakého úředníka přidělen? Taková situace je alespoň pro mne naprosto nepřijatelná, a ačkoliv jsem otevřen diskusi o evropské imigrační politice, jsem toho názoru, že kvóty nejenom že nic neřeší, ale vytváří další problémy.
