Václav Klaus otevřel D47, měl zůstat raději doma

Byl to ten krásný den, kdy k nám byl přiveden elektrický proud.... , ale kdepak o elektriku samozřejmě nejde. Tahle známá písnička mi pouze přišla do noty tuto sobotu, když jsem se díval na slavnostní otevření ostravské části dálnice D47. Co jsme se jí jen načekali? Kolik jen slibů jsme od našich politiků vyslechli? Samozřejmě, jak jinak než před volbami. Nakonec jsme se jí po letech dočkali, alespoň tedy jejího prvního úseku. Byl jsem zvědav, kdo z politiků bude přítomen. Hejtman Tošenovský a ministr Říman určitě chybět nebudou, ale možná dorazí i premiér, říkal jsem si. Mirek Topolánek nakonec nepřijel. Za to si ale tuto příležitost nenechal ujít samotný prezident Václav Klaus. A rázem bylo po mé náladě.

Né, nevadí mi apriori prezidentova účast na podobných akcích. V tomto konkrétním případě si ale myslím, že by od něj bylo čestnější a férovější, kdyby pozvánku právě na tuto „otvíračku“ odmítnul. Proč?

Tak si odmyslete usmívajícího prezidenta Klause léta Páně 2007 se slavnostními nůžkami v ruce a vraťte se o 11 let nazpět a vzpomeňte na Klause premiéra, nikoliv s nůžkami, nýbrž s balíčkem úsporných opatření pod paží.

Nechci zde rozebírat, kdo šlápnul tehdy na brzdu naší ekonomiky a zavinil tak více či méně tehdejší krizi. Zda to byl údajně nenávistný Tošovský, jak tvrdil v zbrusu novém televizním dokumentu o Sarajevském atentátu Václav Klaus, nebo to bylo naopak a krizi zavinil Klaus se svou vládou, když při „velkém třesku“ naši ekonomiky při velké privatizaci nezvládl neprivatizovaný socialistický bankovní sektor.

Faktem ale je, že jedna z prvních věcí, kterou Klausův balíček takříkajíc smetl se stolu, byla výstavba dálniční sítě a s ní i odložení na neurčito zahájení výstavby D47. Přesně na to si měl nyní pan prezident, když otvíral pozvánku na sobotní slavnostní otvírání dálnice, vzpomenout. A také měl s díky odmítnout. Na zpoždění výstavby nesl totiž z výše uvedených důvodů velkou část viny.

Klaus ale do Ostravy přijel a místo kání se či alespoň náznaku omluvy přítomným rozdával úsměvy na všechny strany. V rozhovoru před televizní kamerou pak na redaktorovu otázku „Jak dlouho bude trvat druhá tisícovka kilometrů našich dálnic, když ta první trvala celých 50 let,“ řekl Klaus svým sebejistým a neomylným hlasem:

„Já jsem stoprocentně přesvědčen, že ta druhá tisícovka bude za pětinu nebo za čtvrtinu téhleto doby.“ Tečka, střih.

Pocíťil jsem z těchto slov jen smutnou pachuť marnosti. Prezident si vůbec neuvědomoval pokrytectví svých slov. Ani na okamžik si zřejmě nepřipustil zlou myšlenku, že to možná byly právě jeho ekonomické experimenty, které zapříčinily, že stavba dálnice do Ostravy byla zahájena tak pozdě. De facto až v roce 2002 Milošem Zemanem, jeho politickým rivalem a odpůrcem, který sice D47 navždy spojil se zatím největším finančním skandálem co se výstavby dálnic u nás týká, ale alespoň, sic nadvakrát, ale přece, stavbu zahájil.

Naštěstí skandál se „Zemanovým“ trojnásobným předražením stavby vyřešila za pět minut dvanáct (nebo spíš minutu po dvanácté) Špidlova vláda, jež měla odvahu sebrat stavbu Izraelcům, čímž ku prospěchu nás daňových poplatníků zachránila téměř 100 miliard korun! Komu všemu mělo z této sumy něco „málo“ kápnout, ví zřejmě jen Bůh. A možná taky jeden důchodce na Vysočině.

Ale ať to bylo tehdy jak chce, jedno je dnes jisté. Pokud měl někdo z vrcholných politiků v sobotu vůbec právo něco stříhat, pak to měl být především Vladimír Špidla společně s tehdejším ministrem dopravy Milanem Šimonovským, kteří se na rozjezdu stavby a hlavně na zachráněné stovce miliard korun podíleli nejvíce.

A prezident Klaus? Ten měl zůstat v tichosti doma. A pásky? Ty může stříhat se vší parádou u jiných velkolepých staveb. Tak mě napadá, což takhle třeba Kaplického knihovna?