Ústavní soud jen řekl, že pravidla se během hry nemění. A má pravdu

Sociální demokracie slaví. Ústavní soud již po druhé v krátké době potvrdil oprávněnost jejich stížnosti. Dvojice K+K, tedy Klaus s Kalouskem zuří. Klausův postoj asi není třeba zvlášť komentovat. Jednak bojuje proti ÚS, podobně jako Frodo Pytlík proti Mordoru prostě už jen z principu, jednak, jak ukázalo jeho chilské extempore, pan prezident už ztrácí fazónu a měl by ve vlastním zájmu uvažovat o definitivním odchodu z veřejné scény.

Pane Kalousku, pravidla se během hry nemění.Foto: Igor Šefr, ČTK. Převzato z iDnes.cz

Ostatně, jeho poslední velký politický cíl – jasné a nezpochybnitelné zviditelnění své osoby na mezinárodní scéně - se mu, po již zmíněné návštěvě Chile, snad konečně také splnil.

A Kalousek? Ne, ten verdikty ÚS překvapen být nemůže. Už proto, protože jimi nemůže být překvapen nikdo alespoň trošku soudný. Bez ohledu na to, zda v politice fandí tomu či tomu „mužstvu“. Ty verdikty ÚS jsou zcela logické a v souladu se selským rozumem.

1. Legislativní nouze

Nejprve ÚS zamítl oprávněnost podzimní legislativní nouze. Tento verdikt byl logický a v souladu s Ústavou. Nečasovo-Kalouskova vláda si tímto výjimečným prostředkem pomohla prosadit miliardové rozpočtové škrty. Protože si však byla dobře vědoma, že by ji to nový podzimní senát, ve kterém by koaliční senátoři již neměli většinu, neschválil, uchýlila se vládní koalice k faulu. Zcela účelově a v rozporu s Ústavou vyhlásila tzv. legislativní nouzi, aby škrty mohl stihnout schválit ještě dosluhující senát ve starém složení, kde měla koalice ještě většinu. A tak se také stalo.

Jenže Ústava připouští legislativní nouzi jen ve výjimečných, opravdu nouzových případech, jako je např. přírodní katastrofa nebo třeba válečné nebezpečí. Nic z toho se nestalo. I když koalice může stokrát tvrdit, že příval sociálních demokratů do senátních křesel je pohromou přímo katastrofálních rozměrů.

Stokrát mohou tvrdit, že škrty jsou nutné, stokrát mohou tvrdit, že opačný případ nás zavede do pekel a tisíckrát mohou mít i pravdu. V demokratickém a právním státě musí ale hrát podle pravidel daných Ústavou. Nehráli. Mohou být přitom rádi, že zápas stačí podle pravidel jen "nastavit" a není třeba jej anulovat úplně.

2. Stavební spoření

Včera ÚS zneplatnil další Kalouskův faul na občany – účelové 50% zdanění loňské podpory stavebního spoření. Zatímco při jiných verdiktech ÚS jsem byl sám napjatý, jaký bude, tentokrát jsem žádné překvapení neočekával. A jsem přesvědčen, že ani ministr Kalousek nemohl být překvapen a pokud byl, pak překvapení musel hrát.

Muselo mu, stejně jako i ostatním soudně uvažujícím lidem, být přece dávno jasné, že přímá retroaktivní změna podmínek smlouvy (tedy zpětné zdanění státního příspěvku za loňský rok) v neprospěch jedné strany je v právním státě nemožná. Jako děti jsme v takových situacích říkali: Co se dává, to se z pekla nevydává.

Představte si, že jako stát nalákáte bohatého investora na 5 let trvající daňové prázdniny, pozemky za kačku a inženýrské sítě za babku, a poté, co by investice byla realizována, byste zahraničnímu investorovi se švejkovsky přiblblým úsměvem na rtech sdělili, že jste si to rozmyslel a že zaplatí jako mourovatý nejen daně, ale i všechny inženýrské sítě a pozemky, na kterých stavěl. Jak by po takovém jednání státních úředníků případná blamáž a mezinárodní ostuda dopadla u následujícího arbitrážního soudu, by jistojistě věděla i pověstná Máňa z Kulového blesku.

Se stavebním spořením a občany předvedl Kalousek něco podobného. A protože lze předpokládat, že pan ministr jistě není z hlediska právního povědomí horší Máni, domnívám se, že s neprůchodností své zlodějiny dopředu musel počítat.

Termín zlodějina je přitom namístě. Představte si, co by asi pan ministr dělal, kdyby někdo rozhodnul, že jeho ministerský plat se kvůli špatné ekonomické situace země zpětně, třeba 10 let dozadu, dodaňuje dalšími 50 procenty?

A proč to tedy Kalousek dělal, když věděl, že to neprojde? No, to je také jasné jak facka. Pan ministr na tuto otázku odpověděl sám a to ihned po zveřejnění verdiktu ÚS. Nechal se bleskově slyšet, že stavební spoření zruší úplně. Vždyť to byl přece jeho cíl, nyní má k tomu od ÚS pádné důvody. 6 miliard někde nyní vzít musíme a tak je vezmeme, resp. nedáme je budoucím střadatelům, to zní přece logicky.

Aby nedošlo k omylu; netvrdím, že stavební spoření je košer a nijak ho principiálně neobhajuji . Naopak, od počátku tvrdím, že stavební spoření je spíše asociálním nástrojem. Umožňuje totiž získávat dotace sociálně naprosto necitlivě. Tady máte příklad: bohatá např. 5-členná rodina mohla mít stavební spoření zavedeno pro všechny své členy rodiny a tím od státu ročně inkasovat až 22.500 Kč, zatímco stejně početná, ale příjmově podprůměrná rodina si stěží mohla dovolit spoření jedno a státní dotaci tedy jen 4500 Kč ročně. A ty nejchudší rodiny, žijící z ruky do úst, si mohly o stavebním spoření nechat jen zdát.

Jenže, jednou tu stát podmínky stavebního spoření zavedl a s ním i finanční podmínky miliónů jednotlivých smluv o něm. A ty by se měly plnit.

Ústavní soud tedy neřekl nic jiného než, že platné smlouvy se musí plnit a že pravidla se během hry nemění. A pokud chceme právní stát, musíme mu dát, chtě - nechtě, za pravdu.

Dodatek:

Pan Alexandr Špáta mě v diskusi upozornil na podařený blog Marka Antoše na Aktuálně.cz na toto téma. Dovolím si z něj citovat poslední větu, s kterou se plně ztotožňuji:

"Chce-li vláda podporu stavebnímu spoření zrušit či omezit, Ústavní soud jí v tom nijak nebrání: střadatelům to jen musí říct dopředu. Můžete mít jiný názor, ale mně se zdá, že o přestupu do politiky nemůže být řeč."