Se zelím nebo šípkovou?

Určitě jste ten pocit zažili také. S něčím se pipláte dlouhé hodiny a najednou se cosi zvrtne, něco uděláte špatně a celá vaše snaha přijde vniveč. To pak máte vztek na celý svět. Tak takový pocit zažívám pravidelně týden co týden většinou v sobotu, když si vařím oběd respektive večeři. S přípravou se většinou pipláte hodiny, pak to naservírujete a za 20 minut je vše v čudu, resp v žaludcích vašich mlaskajících blízkých či přátel.

Samozřejmě, že vás jako autora těch dobrot potěší, když hosté snědí vše, neřku-li některý z nich se zmíní v tom smyslu, že to nebylo nejhorší. To se pak tetelíte blahem, křeníte se blábolÍce při tom takové ty kecy jakože to nic nebylo, většinou to bývá lepší, ale asi jsem neměl ty správné suroviny atd…., ale ve skutečnosti zažíváte pozorujíce hosty, kterak lížou vaše talíře, neskonalé blaho.

O to více líto vám je, když hosté odejdou a z vašeho pracně a s láskou vytvořeného díla zůstane jen hora špinavého nádobí. Frustrace se ještě zvýší, pokud nemáte myčku, a co hůř, ani manželku stejně jako já.

Také já jsem zažíval tyto marnivé smíšené pocity. Což o to, když přišli hosté a když jim výjimečně dokonce i chutnalo, to ještě šlo, vjemy z jejich chuťových buněk se přesunuly do jejich buněk paměťových a přeci tam jakous takous dobu ještě zůstaly, minimálně do další návštěvy.

Co ale dělat, když žijete sám jako já a máte takového, řekl bych přímo společnost vyžadujícího, koníčka? Celou sobotu se pipláte s obědem, upravujete každičký kousíček rajčete na talíři a nakonec to všechno večer u televize sežerete! Hrůza. Povedlo se vám dílo? Máte to marné, nikdo to neocení, nikdo vás nepochválí, neboť krom vás vaše veledílo nikdo ani okem nespatřil, natožpak ochutnal.

Až mě jednoho krásného dne osvítil duch svatý! Napadla mě báječná myšlenka: „Tak si to vyfoť, než to sežereš a zůstane zachovaný aspoň obraz tvého pracného díla!“ Nápad mě nadchnul a tak od té doby vždy to, co sám sobě sám uvařím, nejprve vyfotím a až pak to teprve celé sežeru. Své hladové přátelé a známe pak ukazováním těchto úchylných fotek, nejčastěji v pivnici, kde vrchol kulinářské nabídky většinou tvoří maximálně tak utopenec, docela potrápím.

A od focení pak už nebylo daleko k myšlence taky si to zkusit. Co? No přece vlastní kuchařku. Koneckonců, dnes má svou kuchařku skoro každý – od Bohdalky přes Petra Novotného až po Lenku Kořínkovou. Možná má svou kuchařku i slavné komické trio Tros Sketos, kdo ví? Nemáš kuchařku? Nejsi Nic. Řekni mi kolik jsi napsal kuchařek a já ti povím kolikrát jsi člověkem. A tak jsem se rozhodnul také se stát člověkem a při každém mém vaření, celý proces vyfotit, opatřit potřebným textem a vzniklé „veledílo“ umístit zde na můj blog.

Protože můj původ je z mého jména zřejmý, mohu vám slíbit, že to budou jídla také řecká, tak jak mě je naučila vařit moje maminka. A taky jsem dnes jedno takové uvařil a tak bude mít premiéru jídlo, v Řecku velice časté a nazvané podle hlavní suroviny prostě Krytharaki (čti krytharati, th jako anglické th), česky trochu kostrbatě a nepoeticky zvané těstovinová rýže. Co se týká mě, já toto jídlo zbožňuji ve všech jeho variantách. A tak, kdo má chuť, najde je jako první jídlo v mé virtuální kuchařce v rubrice Moje kuchařka (recept zde). Doufám, že u tohoto jednoho jídla nezůstane a brzy tam přibydou další mé "výtvory".

Takže pokud máte chuť a rozhodli jste se podle některého z mých, nyní zatím ještě budoucích, receptů něco ukuchtit, držím palce, aby se Vám dílo co nejčastěji povedlo, a pokud možno mě neproklínejte.

A pokud chuť na žádné jídlo, natož nějaké vaření, nemáte, pusťte si Menzlovu klasiku Slavnosti sněženek a garantuji vám, že chuť cosi polknout zaručeně dostanete.

Takže jak to mám udělat? Šípkovou nebo se zelím? A nebojte se, na půlnoc určitě bude dršťková polévka.