Byla to zpráva, o které jsem věděl, že jistojistě přijde,
přesto jsem ve skrytu duše doufal, že nepřijde vůbec nebo si dá alespoň pořádně
načas. Nakonec přišla v čase nejnevhodnějším, v čase předvánočním. V čase,
kdy se jaksi nehodí, aby takové zprávy chodily. Jenomže smrt si nevybírá. Věra
Galatíková včera podlehla rakovině plic. Byla to paní herečka s velkým „P“.
foto: Dalibor Puchta. iDnes.cz
Nebudu zde připomínat její skvělé herecké umění. Takových a profesionálně napsaných nekrologů, které skvělé filmové a divadelní role paní Galatíkové včetně mimořádného dabingového umění připomenou, si budeme jistě moci přečíst ještě dosti. Svou poslední vlnu publicity si nesporně za své umění zaslouží.
Nad čím bych se chtěl tímto článkem zamyslet, je ale něco jiného. Paní Galatíková byla silná kuřačka. Kouřila plných 35 let. Souvislost tohoto zlozvyku s její těžkou nemocí je zřejmá. Je tedy velmi pravděpodobné, že se s touto smutnou zprávou objeví i kritické a mravokárné hlasy, které se zdviženým prstem budou hlásat: „Mohla si za to sama“ „Byla to její volba“ apod. Všem těmto cynickým hlasům chci dopředu vzkázat: Nic není tak jednoduché, jak se někdy za určitých okolností a z jistého úhlu pohledu může jevit.
Uvědomme si, že paní Galatíková začala kouřit někdy koncem 50. let. Skoro celou druhou polovinu 20. století bylo kouření naprostou společenskou normou. Kouřilo se všude a kouřili všichni. Na úřadech, na poradách, ve vlacích i v letadlech. Samozřejmě také ve filmu se kouřilo ostošest jako z parní lokomotivy. V takovém společenském prostředí se nekuřák pomalu jevil jako exot nebo dokonce vyvrhel. Jedovatému dýmu se nebylo možno vyhnout téměř nikde. Kouření bylo samozřejmostí a bylo in.
Jak známo, nikotin je velice návyková droga, návykovější než většina tvrdých drog. Pořád si vážení myslíte, že přestat kouřit je svobodné rozhodnutí každého kuřáka? Z vlastní zkušenosti vám odpovídám: Není! Je to neuvěřitelně těžký a pro tělo bolestivý krok. S kouřením lze přestat, ale chce to obrovskou sílu a hlavně velmi silný, nejlépe emoční motiv. Čím větší a delší závislost, tím jsou abstinenční příznaky bolestivější. Srovnatelné jsou snad jen s těmi, jež znají nešťastníci, drogově závislí na heroinu, jež se pokoušeli své závislosti zbavit. Paní Galatíková to nakonec dokázala, kouřit přestala, bohužel bylo už příliš pozdě.
V médiích včetně zdejších blogových článků zde na iDnes se množí hlasy, že si kuřáci mají platit léčbu ze svého a to přestože si celý život platí zdravotní pojištění jako každý jiný. Jsou to neuvěřitelně cynické, nehumánní a hloupé hlasy. Je to totéž, jako chtít po všech, které chytne po letošních vánočních svátcích žlučník, aby si léčbu platili ze svého s poukazem na to, že si neměli dávat k štědrovečerní večeři smaženého kapra a bramborový salát s majonézou. Pokračovat můžeme téměř se všemi druhy nemocí, cukrovkou počínaje a infarktem myokardu konče. Drtivou většinu dnešních nemocí nazýváme přídomkem civilizační. Pokud by chtěli tedy cynici požadující speciální platbu kuřáků být spravedliví, museli by systém veřejného zdravotního pojištění zrušit zcela. V opačném případě je jejich požadavek do nebe volající diskriminace, jež je srovnatelná snad jen s tou, kterou zavedli svého času nacisté.
Bojujme proti kouření, stejně jako to až do poslední chvíle dělala v závěru svého života paní Galatíková. Dávejme na prevenci třebas miliardy, zakažme kouření na veřejnosti včetně restaurací, ale netrestejme pro Boha oběti tohoto civilizačního prokletí!
Paní Galatíková, opustila jste nás předčasně, dovolte mi za všechny filmy, v kterých jste tak úžasně hrála a které nás budou těšit ještě dlouhá léta, Vám upřímně poděkovat.
