Můj největší trapas v životě

Trapas občas zažijeme každý. V tom okamžiku bychom se nejraději do země propadli, viďte? Nakonec většinou čas vše urovná, zahladí a my na trapasy vzpomínáme už jen s milou vzpomínkou a úsměvem. I já na můj, zatím největší trapas v životě dnes po 16 letech vzpomínám už jen s úsměvem a vzpomenu na něj jen občas, když jej tu a tam vyprávím těm známým, kteří jej ještě neslyšeli. A tak jsem se rozhodnul jej vyprávět i vám zde na mém blogu. Kdo má zajem, zde je:

S alkoholem vždy opatrně! Ať se vám nepřihodí podobný trapas.

Trapas se stal někdy na podzim roku 1991. Tehdy jsem byl již 3. rokem zaměstnán u Energoprojektu Ostrava jako projektant. Ano, u téhož Energoprojektu, u kterého tehdy pracoval i náš dnešní premiér, tehdy jsme byli kolegové. Nebojte se, nyní už ne. Se Strakovkou naštěstí (nebo bohužel?), nemám nic společného. Zmiňuji ho jen proto, že vám celou historku může potvrdit i pan Topolánek, ač přímo jejím svědkem nebyl.

To osudné ráno jsem přišel ráno do práce velmi nevyspaný. No co vám budu vyprávět, nespal jsem skoro vůbec. Celou noc jsme s mým již výše zmíněným kolegou Radkem proflámovali u něj doma. Už si ani nepamatuji, co jsme tehdy slavili, znáte to, ve věku, který začíná ještě dvojkou se slaví ledacos. Problém byl jediný, že já, na rozdíl od Radka, musel druhý den do práce. On vstávat nemusel, „užíval“ si paragrafu zákoníku práce a dohlížel na své tehdy nezletilá ochořelá dítka. Spát jsem šel sice první, ale i tak bylo už nad ránem. Jak jsem po takové noci vypadal, vám myslím nemusím popisovat.

Když jsem se v práci jakž takž dal do kupy, vypil druhou sedmičku minerálky a své kolegyni v kanceláři vysvětlil, proč vypadám jak vypadám, zazvonil na mém stolu osudný telefon.

„Dobrý den, je to pan inženýr Fasulis?,“ ozvalo se ze sluchátka přesně Radkovým hlasem, tedy hlasem toho kamaráda, který podle mého mínění měl tvrdě vyspávat doma. To, že mi vyká a že se vydává za někoho jiného, mě nijak nevyvedlo z míry, takové žertíky jsme spolu dělávali často. Zakryji tedy dlaní mikrofon a své kolegyni říkám šeptem:

„To je Radek, už se vzbudil.“

Do mikrofonu jsem ale přistoupivší na jeho hru vážným a důležitým hlasem řekl:

„Ano u telefonu, copak si přejete?“ a nevědomky tak zahájil můj největší životní trapas.

„Tady je Černý investice Ostramo“ Poznámka: Ostramo byl podnik v Ostravě, dnes již neexistuje, byl ukázkově vytunelován. Černý není pravé jméno, pravé neuvádím proto, protože jsem si ho nepamatoval ani před tím, natožpak dnes po těch letech. Říkejme mu tedy pan Černý.

Černý: „Vy pro nás projektujete rekonstrukci kotelny, že je to tak?“

Já: „Ano, přesně tak, vidím, že máte dobré informace,“ říkám s úsměvem do telefonu a kolegyni posunky naznačuji, jak se bavím – stále si myslím, že se jedná o mého žertujícího kolegu.

Černý: „Jedná se mi o rekonstrukci kotle K2“

Já: Už to nevydržím a přejdu těžko zadržujíce smích na tykání:

„Tak do kotle ses trefil, klobouk dolů, seš frajer a copak tě na tom projektu trápí?“

Poznámka: Na tomto projektu můj kolega tehdy nedělal, proto jsem jakože ocenil, že dokonce ví, na čem jsem tehdy dělal já.

Černý už méně jistým hlasem, ale stále ještě celkem sebevědomě:

„Máme tady nejasnosti s vaší ovládací skříní x-y, potřeboval bych vědět, jak je to tady s ovládáním oběhových čerpadel ….“

Já skáčíc mu do řeči:

„No tedy koukám, že máš celkem slušné informace, čoveče ty se překonáváš,“ a začínám se smát nahlas a chci už rázně ukončit kolegovu hru na investora z Ostrama a tak dodávám:

„Hele, mě už to nebaví, vykašli se na ovládání čerpadel (je pravděpodobné, že místo slova vykašli jsem použil jadrnějšího výrazu) a raději mi pověz, do kdy jste včera chlastali?!“

Černý nevěřícím hlasem: „Prosím?!?“

Já: „No říkám, ať už ze sebe neděláš debila a raději mi řekneš v kolik jste šli včera spát?“

Klap, v sluchátku to cvaklo a dál už se neozývalo nic, jen zlověstné ticho.

Podívám se zmateně na kolegyni a naprosto nechápajíc říkám: „Ten debil to položil, rozumíš tomu?“ A přesně v tu chvíli jsem se orosil, přesto stále rozhodným hlasem říkám spíš sám sobě: „Jasně, že to byl Radek, přece poznám jeho hlas, no ne?!“ a jal jsem se okamžitě vytáčet Radkovo telefonní číslo domů.

Strašně dlouho to nikdo nebere. Vyzváněcí tón se mi bodavě zapichuje do uší.

Nakonec telefon zdvihne jeho sestra a rozespalým hlasem se mě ptá, proč otravuji tak po ránu, když jsem sotva odešel.

Křičím: „Zavolej Radka, okamžitě!“

„Jo, jen jestli se mi podaří ho vzbudit?“ říká a odchází od telefonu.

V tu chvíli mě jímá hrůza, ale stále ještě do posledních chvil věřím, že se to nějak vysvětlí. Nevysvětlilo, kamaráda Radka nakonec jeho sestra sice vzbudila a přitáhla k telefonu, ten mi ale nechápajíc a v polospánku nakonec odpřísáhnul na celou svou rodinu, že on mi ten den stoprocentně netelefonoval a na nějaké žerty, tak na ty rozhodně zrovna teď náladu nemá.

Do Ostrama jsem se zpátky telefonovat už neodvážil. A to ani později, události v tomto podniku totiž brzy nabraly zcela jiný směr a mě tím paradoxně zachránily od případného setkání s panem Černým. Podnik ukázkově vytunelovali novopečení majitelé - ano ti, co se přece vždy postarají o jakoukoliv firmu lépe než stát. Postarali se výborně – podnik ukončil veškerou výrobu, zaměstnanci byli propuštěni, zřejmě i s panem Černým, a žádné nové kotle se nakonec samozřejmě nerekonstruovaly. Jediné, co nám po Ostramu v Ostravě zbylo, jsou jen smrduté olejové laguny - jedna z největších ekologických katastrof v našem kraji, jejichž odstranění bude stát daňové poplatníky hezkých pár miliard. Ale to je již jiná kapitola, a docela jiný příběh.

Pokud se nějakou náhodou stane, že si tento příběh přečte člověk, kterého v tomto příběhu nazývám panem Černým, a na tuto historku s telefonem si vzpomene (myslím, že na to nezapomene do smrti), chtěl bych se mu touto cestou hluboce omluvit.

Pane „Černý“, tehdy má slova opravdu nepatřila vám. Odpusťte mi to prosím.