Klaus hraje s Evropou poker, karty má ale falešné

Hra jde právě do finále, Klaus nehne ani brvou, na ruce 4 esa. V bruselském baru houstne dým, nikdo ani nehlesne. Naproti němu jako protivník sedí postarší, ale stále elegantní dáma. Říkají ji krátce, jednoduše Evropa. Jde slyšet, jak Jaklovi stojícím za Klausem buší nervozitou srdce. Snaží se nedat vzrušení najevo, ale po pravdě mu to moc nejde. "Teď s těmito kartami to už přece vyjít musí!," pomyslí si.  "Teď anebo nikdy!"

Vážená dámo, u nás tyto karty platí už dobrých 60 let!Foto: Reuters, zdroj iDnes.cz

Za starou dámou šestadvacet džentlmenů, jen tiše stojí a s napětím ji koukají nervózně do karet, ani od nich nezazní ani hlásek. Atmosféra by se dala krájet.

Je čas vynést karty na stůl. Jde o hodně. V sázce je život malého sotva narozeného dítěte. Dítěte, které dostalo jméno Lisabonská smlouva, na počest města, kde bylo počato. Dítěte, které se rodilo velmi ztěžka a několik let.

Jednu chvíli bylo dokonce v stavu klinické smrti. Nynější karetní protivník staré dámy tehdy smrt maličké s velkým halasem oslavoval. Ukázalo se, že předčasně. Malá byla nakonec úspěšně resuscitována. Svůj boj o žití či nežití ale ještě zdaleka nedobojovala. Zbývá ji soupeř poslední, soupeř přetěžký, soupeř jménem Václav Klaus.

Vyhraje –li stará dáma, maličká bude žít, vyhraje –li Klaus, bude nemilosrdně zabita a zadupána do země. Takto zní neúprosná pravidla. Klaus po ničem jiném na světě, než po tom druhém, tolik netouží. Jeho cíl zdá se býti na dosah.

Už to déle nevydrží a s výrazem vlastní důležitosti a zadostiučinění vynáší Klaus svá 4 esa. "Poker," řekne v naprostém klidu. Esa jsou si podobná jako vejce vejci. Na jednom z nich se šklebí satan. Satan s rohy pomalu stejně dlouhými jako má tělo. Satan je oblečen v sudetoněmecký slušivý obleček. Na sobě klasické kraťasy, pod nimi bílé podkolenky. Na dalších esech obrázky podobně bizarní, pod nimi lze zahlédnout místo obvyklých karetních znaků jen nápisy: strach, bída, závist.

V sále to nesouhlasně zahučí. Stará dáma je rozladěná a zděšeně vykřikne. „Proboha, kde to berete? Tyhle karty jsou přece falešné, dávno neplatí!"

„Nikoliv, vážená dámo, vy nám nebudete určovat, s  jakýma kartami s vámi já budu hrát. To s dovolením určím sám a, ať si o tom myslíte, co chcete, u nás, tedy u nás v české kotlině,  tyto karty platí odedávna,“ řekne Klaus a s výrazně posměšným pohledem zvedne směrem ke staré dámě své obočí.

„A tahle karta, milá dámo,“ ukáže Klaus směrem ke kartě s obrázkem sudetoněmeckého ďábla, „u nás platí již přes 60 let a platí za nejvyšší. Lidé z ní mají hrůzu přímo fatální, tu nepřebije žádná jiná.“

Stará dáma se vyčítavě a se zděšením tázavě otočí směrem ke svým 26 kibicům. V očích má jedinou otázku: „Opravdu může hrát s takto falešnými kartami?“

Všichni mlčí. Až se nakonec přece jen jeden hlas ozve: „Ano, bohužel může, taková byla pravidla, každý džentlmen si vezme své vlastní karty. Nikoho tehdy nenapadlo, že si někdo z nich vezme tyhle.“

Klaus se, na něj nezvykle nahlas, zasměje. V Jaklových rukou se zaleskne láhev šampusu.

Stará dáma smutně koukne do košíku s novorozenětem a jen hlesne: „Omlouvám se ti maličká, opravdu jsem netušila, že někdo bude podvádět, sbohem maličká."