Když se mi Mirek Topolánek loni v létě chystal
představit Marka Dalíka, trochu jsem zrozpačitěl, ba skoro zpanikařil. Čekal
jsem, že se ze tmy vynoří démon. Onen démon moci, který ve skutečnosti svými
tajnými a nekalými silami řídí celou naši politickou scénu a který může za
všechny politické nešvary, zločiny a kauzy. Démon, jenž, když bude chtít, tak
vás zničí samotným pohledem.
"Démon" Marek Dalíkfoto: NGUYEN PHUONG THAO, MAFA
Tak nějak jsem si Marka Dalíka představoval i já. Média do Vás buší tak dlouho, až na jejich vidění skutečnosti sami podvědomě přistoupíte. Jaké bylo moje překvapení, když ze tmy vystoupil mladý sympatický muž, v podstatě normální kluk. Když mi podal ruku a promluvil, chtělo se mi smát. To, že je ten démonizovaný Dalík? Kdepak, mluvil jsem se sympaťákem, který mluvil velmi skromně a velmi slušně. Udělal na mně ten nejlepší dojem.
Připadnul mi jako pravý opak těch slizkých hochštaplerů, těch vlezlých podržtašků, kteří jsou přisátí vždy právě k tomu, kdo má moc a vliv. Z tohoto krátkého osobního setkání jsem pochopil jedno – Marek Dalík není žádný démon. Mezi ním a Mirkem Topolánkem panuje jediné pouto – pouto ryzího přátelství. Přátelství nijak nepodmíněné žádnou vzájemnou hmotnou závislostí. Marek Dalík je prostě člověk, s kterým bych, jak se říká, na pivo kdykoliv bez obav zašel.
Na toto setkání jsem si vzpomněl, když se Marek Dalík opět objevil v našich médiích a opět jako démon všeho zla.
Média jsou mocná a jejich obrazy, jež často se skutečnou realitou mají pramálo společného, dokáží dělat na politické scéně divy. Když se od těchto pokřivených obrazů oprostíme a rozumně se zamyslíme, můžeme dojít pravdě blíž. Zkusme to i v kauze Wolf-Dalík, kterou opozice využila k úternímu hlasování o důvěře vládě.
Pokud nejste úplný pitomec, je vám jasné, že tato kauza je pro opozici jen zástupný problém. Hlavní důvod pokusu o ránu nožem mezi žebra Topolánkovy vlády je její úspěch jak na domácí, ale především na mezinárodní scéně a s tím spojené rostoucí preference ODS a jejich odliv ze strany ČSSD.
Je proto velmi těžké uvěřit, že Bártkova chystaná reportáž o Wolfovi není dělána na objednávku opozice. Zvlášť, když víme, že ČSSD se Wolfa snažila vydírat toutéž kauzou již více než před rokem při prezidentské volbě.
Shrňme si základní fakta kauzy
Topolánek se dozvídá o chystané reportáži, je mu jasné, odkud vítr vane, požádá proto mediálně zkušeného Marka Dalíka, aby Wolfovi pomohl. Nikoliv v kauze samotné! Ale v jeho obraně proti mediím, které si ho chystají podat.
Dalík však udělá hrubou chybu. Spoléhá totiž na obyčejnou lidskou slušnost redaktora. Zajde za ním a zkusí se zeptat, zda by zveřejnění své jednostranně pojaté reportáže ještě nezvážil, neboť tím značně ohrožuje vládu. To však neměl dělat.
Redaktor ČT Dalibor Bártek, nejenže mu nevyhoví (na tom by nebylo nakonec nic špatného), ale obsah rozhovoru, přestože je Dalík ubezpečen, že není nahráván, ZVEŘEJŇUJE!
A kauza je na světě. Bártek ji Paroubkovi ještě hezky balí do mašliček a ještě k tomu přidává třešničku na dortu v podobě nahraného Dalíka. Paroubek se zajíká radostí a oficiálně oznamuje frontální útok na vládu. Bártek se stává hrdinou, investigativním novinářem! Vždyť má nahraného Dalíka, no který novinář tohle má?
Co na tom, že zveřejňuje ve veřejnoprávní televizi rozhovor soukromé schůzky, přestože jejím obsahem není nic, co by bylo ve veřejném zájmu. Co na tom, že Dalík Bártka ani nevydírá, ani mu za „službu“ nic nenabízí.
Je to absurdní, Bártek se stává investigativním hrdinou za reportáž, kde zveřejňuje fakta z policejních spisů, které získal nezákonným způsobem a ke kterým nemají přístup ani Wolfovi právníci! Bártek se stává hrdinou za to, že zveřejňuje soukromý rozhovor, který nemá s veřejným zájmem nic společného. Ale démonem je Dalík. Bártek může vše včetně nezákonností, Dalík nesmí nic, i když je to v zákonných mezích.
Tak nevím, kdo je tady démonem. V mých očích je jím spíše Dalibor Bártek. Za svinstvo, které Markovi Dalíkovi provedl, by se měl ještě dlouho hluboce stydět, jestli tedy vůbec ví, co to stud je.
