Jak se na Pražském Hradě narodil kluk

„Jakl, Hájek ke mně!“ ozvalo se jednoho krásného dne z pracovny pana prezidenta na Pražském Hradě. Když oba věrní pánové přiběhli, pan prezident již o něco tišším, zato ale rázným, hlasem pravil: „Vážení, chci mít svýho kluka a vy mi ho zařídíte a to co nejrychleji.“ Oba prezidentovi muži zkoprněli a zůstali stát na místě jako opaření. V němém úžasu pouze vyvalili na prezidenta své nevěřící oči a ústa otevřeli dokořán. „Ať vám tam nenaprší,“ zavtipkoval prezident a když viděl, že oba pánové na něj stále civí více než nechápavě, jal se jim dřív, než si o něm pomyslí něco ošklivého, raději hned všechno vysvětlit:

„Podívejte se pánové, já samozřejmě vím, že jsem dobrý prezident. Co dobrý,…. já jsem .…., ale co zrovna vám dvěma budu povídat, že ano, však to sami moc dobře víte. A prezidentem bych velmi rád byl i v dalším volebním období. Jak víte, volby tu máme už skoro za půl roku. Ano, uteklo to jako voda. To tempo, jakým to tady na Hradě utíká, je opravdu šílené. Takže pánové, jestli to tady nebudeme chtít již brzy zabalit, tak pro to prostě musíme něco udělat. Otázka zní, co by to „něco“ jako mělo být. Nebojte se, já vám to prozradím, naštěstí to není nic světoborného. Naopak, je to jednoduchý jako facka, prostě musíme vylepšit můj mediální obraz, a to dost,“ řekl prezident, na moment se odmlčel a zahloubaně se zadíval z okna své pracovny směrem do míst, kde by za pár let měla stát Kaplického chobotnice, jeho pohled byl přitom natolik výhružný, že to vypadalo jako by tam knihovna už snad stála.

Jakl na ta slova ještě více vyvalil svá kukadla a zakoktal:

„Ještě více vy...vy...vy...vylepšit? Copak to jde!?!?“

Prezident se probral ze svých myšlenek, otočil se na svého tajemníka a s úsměvem, který v něm tajemníkův pochybovačný dotaz vyvolal, malinko samolibým tónem dodal:

„Vím pánové, vím. Však to taky dalo práci přijít na něco kloudného. Ani si nedovedete představit kolik času mě to stálo. Přitom je to geniálně jednoduché.“

Prezident se nadechnul, dlouze a spiklenecky se oběma pánům podíval do očí a konspiračním tichým hlasem spustil:

„Jak víte, pokud si mí političtí odpůrci tu a tam dovolí mi něco vytknout, pak se to týká jen a jen mé minulosti. Zjednodušeně řečeno vytýkají mi její šedivost. Jakou šedivost? No že jsem byl loajální s bývalým režimem přeci. Že jsem nebyl tím… disidentem, fuj to je ale ošklivé slovíčko. A tak mě tedy napadlo jak to jednou pro vždy změnit. Všimněte si, že se v poslední době roztrhl pytel, a to přímo doslova, s agenty od STB. Každý, kdo v této zemi jen takhle malinko něco znamená (prezident mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky ukazuje jak malinko), měl co do činění s STB. A skoro se mi chce říci, že je i jedno na které straně přitom stál, vezměte si třeba Vacka, že? A tak jsem si lámal hlavu jak to zaonačit, abych i já jako … s tou všivou STB, aspoň malinko něco jako měl. Samozřejmě, že jako nebudu o ničem vědět. A tak se nakonec tady v této hlavě (prezident si významně ukazuje na čelo) zrodil kluk,“ řekl Václav Klaus a opět se pousmál, protože viděl, že oba pánové se stále tváří, jako by právě utekli z bohnické léčebny.

„No prostě kluk, moje krycí jméno! Najde se náhodou v jednom z těch estébáckých pytlů, co jich je teď všude plno. Samozřejmě že kluk - jako já - nebude agent, a nebude ani o ničem vědět, bude jen jejich nic netušící oběť, na níž si ty hoši estebácký budou jako vést všecky ty věci - jako kde a kdy, s kým a proč atd... Chápete? Tak to jsem rád.

Hájek, vy zařídíte ty estébácké dokumenty a Jakl se postará o to, aby je zcela náhodou našli ti správní lidé, o zbytek se už postarají novináři a myslím že velmi rádi, ta jejich Anička už beztak pěkně vyčpěla. A Hájek, zdůrazňuji, musí to být důvěryhodné, jasné? Ať neprovedete nějakou botu! Aby se vám v těch papírech někde neobjevilo třeba naše razítko nebo záhlaví, že pravda zvítězí či jiný blábol, jasný? A teď rozchod, jsem unavený,“ dokončil pan prezident svůj dlouhý monolog a zatímco oba pánové zamyšleně pomalu odcházeli, pan prezident si již jen tak pro sebe polohlasem ulevil:

“To snad ani nemůže být pravda, takový šlendrián! O kdejakou nulu se zajímali, každého niemanda sledovali, jen na mě se vykašlali, lajdáci jedni.“