Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

Zúčastnil jsem všech 3 ročníků obou běhů, protože oba tyto závody patří k těm nejkrásnějším a pro mě díky jeho velmi tvrdým limitům také k nejtěžším.  

Když mi letos v květnu na Valašském Hrbu utekl limit 8 hodin na 55 km trati poprvé utekl a to pouze o 4 minuty, těsně po závodě jsem si u Radka Černína, hlavního organizátora obou závodů, postěžoval na velmi tvrdý limit. Ten mi jen se shovívavým, ale neústupným výrazem ve tváři odpověděl: „Víš Jirko, když my máme své závody koncipované jako běžecké závody.“

„No já vím, ale Bůh je mi svědkem, že jsem se snažil doopravdy téměř celou trasu běžet,“ pomyslel jsem si už jen v duchu a šel si ofoukat své bolístky po velmi tvrdém závodě a v duchu přitom pomyslel, že už za 2 a půl měsíce se běží Jesenický maraton s limitem pouhých 6,5 hodiny. Je sice kratší – přesně 42 km, ale s podobným převýšením okolo 1800 m.

2,5 měsíce uběhlo jako voda v Ostravici a Yes byl tady. Poprvé, předloni jsem jej dal v čase 6:17, loni už to bylo za 6:24 a letos...? Trend se zdál jasný: Letost to bude pouze tvrdý a neúprosný boj s limitem. 

Na Skřítek (Zázemí a Cíl závodu) jsme dorazili už v pátek večer v silné čtyřce: Bugy, Roman, Willy a já. Další neodmyslitelná ikona mých běžeckých kamarádů David, měl dorazit až ráno. Všichni jednoznačně lepší než já, srovnávat jsem se mohl akorát s Romanem, kterého se mi na delších tratích občas podařilo předběhnout.

Postavili jsme stan ještě než se setmělo a zamířili do restaurace pěkného penzionu Skřítek připravit se psychicky na zítřek. Přidal se k nám i můj kamarád Dan, který brázdí závody většinou sám. Kromě nás pěti už v restauraci byly pouze pořadatelé, kteří finišovali s nelehkou přípravou závodu. Tady musím složit poklonu pořadatelům, zorganizovat tak na logistiku obtížný závod, vlastně dva závody (běží se zároveň i varianta 1 maratonu) není vůbec jednoduchá záležitost. Běží se dva závody po hřebenech Jeseníků, každý z nich začíná jinde než je cíl – maraton v Ramzové, půl maraton na Červenohorském sedle. Pořadatele musí na 700 závodníků do obou míst ze Skřítku ráno převést autobusy, k tomu se výtečně starají o batožiny, které z obou startů převážejí do cíle, musí připravit a zásobit několik občerstvovacích stanic (Šerák, ČH sedlo, Švýcarna, Ovčárna, Jelení studánka) atd. Vše musí klapnout, je to nejen logisticky skutečně mnoho nelehké práce.

Předstartovní příprava

 

A tak není divu, když se Radek Černín, který právě dával všem poslední pokyny kdo kdy kde a co, najednou zeptal: „Stále mi chybí jeden člověk, nenašel by se zde třeba někdo z běžců, který by se vzdal běhu a šel nám pomoci?“ Opatrně a bázlivě s myšlenkou na poslední šanci jak se vyhnout zítřejšímu trápení, zdvihám ruku. Radek je nekompromisní: „Ty ne! Ty se budeš zítra bít s limitem!“

Jé, to malé pivo je fakt tak malinké?

Po večeři a dvou předstartovních malých pivech jdeme spát už okolo 22 hodiny. Ve stanu se moc nevyspím, nervozita, tvrdé lože (nechápu proč se mé karimatce říká samonafukovací, když ona je především samovyfukovací!) a opilci venku vydrželi s rámusem až do 1 třetí hodiny ranní. Když je alkohol konečně zmohl a utichli, začali pro změnu štěkat a výt psi v podstatě až do rána. 

Ráno se k nám přidal David a už nás všechny odvážely busy na start do Ramzové – vše klapalo na jedničku. Počasí super, mírně chladno, ale ne moc. Na startu se zdravím s dalšími známými z mého klubu MK Seitl a také se zdravím se známou ikonou bosého běhání v sukni s Tomem Zahálkou.

Vzpomínáme spolu na Jesenický maraton před dvěma lety, kde jsme se na trati poznali a kde nás chytla v závěru příšerná bouře a průtrž mračen, díky které jsem Tomáše nakonec udolal a v závěru ho předběhl. Přece jen seběh ze Ztracených kamenů, kde se stezka změnila v dravou řeku byl v botech jistější a rychlejší než v tenkých sandálech bosoběžce.

Ptám se Toma, zda si troufá a zda jde letos celou část naboso. Ukáže mi za pasem svého kiltu tenké sandálky a řekne, že naboso by to na těch šutrech na Ztracenkách bylo jen trápení a boj s limitem.

Hm, ukážu mu své nové Assicsy na nohou a dodám: „Tyhle stály trojku a boj s limitem to bude na tuty!“

Naše silná pětka + Tom před startem

 

Nezbytné selfie

 

Přesně v 10 všichni nadšeně vystartujeme. Dav 300 lidí se dá do pohybu směr 1351 m vysoký Šerák. První 2 km běžíme všichni pohromadě a opravdu běžíme, ten pořádný stoupák na vrchol hory přichází až na 3. až 5. km. Za můstkem přes potok zahlídnu hned u pěšiny nádherný obrovský hřib. Zastavuju, ostatní mě obíhají, ti nejbližší do mě narážejí. Omlouvám se, zapomínám, proč tu jsem a jdu nadšeně pro hřib se slovy: „Tohle tady přece nenechám.“ Hřib má cca 0,5 kg. „Tamhle máš další,“ hlásí mi další běžci, kteří mě předbíhají, „ a tam je ještě jeden,“ hlásí další běžec. Pomaličku je sbírám a dávám opatrně do batohu s camelbekem. Ten je rázem o kilo těžší. Vůbec mě to nezajímá, já houby totiž miluju.

Když se zase vydávám dál na trať, zjišťuji, že mě téměř všichni předběhli. Kašlu na to a běžím dál. Při stoupání na Šerák funím jako lokomotiva a na houby zcela zapomenu. Stoupání není moje silná stránka, naopak, stoupání je má nejslabší stránka a tak není divu, že mě předbíhají i poslední opozdilci. To mě naštve a snažím se přidat, letos mám sebou poprvé i hůlky právě proto, aby mi pomohly v nejstrmějších úsecích. Zabírám na plno a zjišťuji, že doháním dvě holky. Potěší mě to a přidám ještě více, když je pomalinku a funící konečně dojdu a předejdu, zklamaně zjišťuji, že se vůbec nejedná o závodnice, nýbrž o obyčejné turistky na procházce po Jeseníkách.

Těsně pod Širákem se za mnou objevuje známá postava. Je to Tomáš Holas, ředitel celého závodu. Když mě dožene, lakonicky mi sděluje:

„Já to sbírám zezadu,“

„Jsem poslední?“ ptám se opatrně.

„Né, za tebou je ještě 5 lidí, ale jeden z nich už to vzdal, právě proto bych chtěl jen pro info sdělit, že ti, kteří nebudou moci, mohou využít odvozu zároveň s občerstvovačkami na Švýcarně či na Ovčárně.

Zastydím se a cítím, jak se červenám.

V tu chvíli mi naskočí v hlavě známá scénka z Marečka, kdy třídní Abrhám sděluje před Sovákem: „...mimochodem Ti, žáci, kteří cítí, že je studium nad jejich síly, tím samozřejmě nemyslím přímo Vás Kroupa, mají možnost v pololetí na vlastní žádost opustit školu, aby se tak vyhnuli nepříjemnému faktu propadnutí.“

Zamyšleně stoupám dál a úplně jasně slyším Tomáše Holase jak s vážnou tváří říká:

„Mimochodem ti běžci, kteří cítí, že je tento závod nad jejich síly, tím samozřejmě nemyslím přímo tebe, má možnost závod dobrovolně předčasně ukončit na jedné z našich občerstvovacích stanic, aby se tak vyhnul nepříjemnému faktu nedoběhnutí v limitu.“

Samozřejmě to neřekl, v tu chvíli už byl Tom daleko přede mnou, aby mohl stejně informovat další opozdilce, ale já jej takhle ve své představě opravdu slyšel.

„Toho bohdá nebude, aby Fasulis z boje utíkal,“ řeknu si polohlasem a přidám do kroku. Na Šeráku jsem asi v 1:10 (mám 10 min zpoždění oproti předloňskému ročníku a asi 5 minut oproti loňsku).

„Dofuním k občerstvovačce, napiju se a jen z hecu se ptám: „Co ta ta kolobežka, ta už je asi v tahu, co?“ Abych vysvětlil, pořadatelé vyhlásili letos prémii koloběžku v cene 10.000 Kč,- pro toho, kdo bude první na Šeráku. Koukají na mě, jako bych spadl z višně jako by váhali, zda si dělám jen srandu anebo už blouzním z vyčerpání.

Místo toho mi Štěpán Knapík z X Trail Orlová (každým rokem pomáhá při organizaci YES i Valašského hrbu) se zcela vážnou tváří říká, že letos to podle mého času na Šeráku opravdu na splněný limit nevypadá a že mě nebude šetřit. Štěpán má totiž za úkol, až přeběhnou na Šeráku všichni běžci, běžet za ostatníma tak, aby v cíli akorát stihl limit. Takový limitní zametač, limitní čára pro nás vzadu.

„Já vím, když on je ten Šerák každým rokem tak nějak vyšší!“ povzdychnu si smutně a rychle se vydávám dál – směr Keprník – po mírném seběhu další stoupák.

Při stoupání na Keprník jsem už sám s tím, že stále v horizontu některé opožděné běžce vidím. Snažím se jich držet. Při seběhu z Keprníku na Červenohorské sedlo si konečně "spočnu" a rozběhnu se dolů, konečně si užívám (seběhy si vždy užívám). Při seběhu se mi je podařilo doběhnout – pár běžců a pár běžkyň, no asi dva. Na ČH sedle je konečně první pořádná občerstvovačka. Na hodinkách zjišťuji, že se mi na nich zastavil čas, já blbec zapomněl na svých Garminech vypnout Autostop. Takže hlídat si čas a podle hodinek nebudu moci. To pochopím naplno, když stoupám na Švýcarnu a v těch prudších stoupáních hodinky stále tvrdošíjně pípají, vypínají čas a hlásí autostop! Zařvu na ně: „Já přece nestojím, sakra, to fakt rychleji nejde“ Hodinkám je to fuk, rozbíhají se až když je můj pohyb rychlejší než nějakých 10 min / km (tak jsem to tam měl nevědomky ten autostop nastavený, to jsem zjistil ale až doma, hrabat se v nastavení Garminů během závodu, když jsem tuto funkci nikdy nevyužíval, nemělo cenu.

Na Švýcarně (asi v půlce závodu) jsem se s limitem začal pomalu loučit. Štěpán mě dávno předběhl. Přesto jsem se rozhodl jít naplno i dál a to jsem cítil, že jsem totálně vyčerpaný.

Vzpomínám si, že loni jsem si na asfaltce za Švýcarnou od běhu odpočal a větší část jen šel. „Jestli se chci k limitu přiblížit, musím běžet,“ řeknu si neúprosně a rozběhnu se. No, rozběhnu... jsem rád že se na to ploužení nemusím dívat, okolojdoucím turistům při pohledu na můj „běh“ možná naskočila myšlenka, zda zde nemají poslední soustředění před svými OH paraolympionici.

Asfaltka k rozcestí u Pradědu stále nenápadně stoupá čím dál strměji, přesto stále cupitám (ve skutečnosti si myslím, že běžím), když se dostanu na úroveň jednoho mladého páru. V tu chvíli jsem zcela vyčerpán mým běho-cupitáním a přecházím na chůzi. Přitom není možné neslyšet, jak ten klučina té své dívce říká: „ Víš co mě štve nejvíce? Že člověk se těší na Jesenický maraton a protože je dlouho dopředu vyprodaný, tak má smůlu a pak tu potká takové lidi, které to vůbec nebaví!“ To už nevydržím, otočím se a nekompromisně zařvu: „Ale mě to baví, i když to tak nevypadá!“ a z trucu se z posledních sil rozeběhnu do kopce k rozcestí na Praděd.

Na odbočce na Praděd míjím v protivce další běžce, kteří se po otočce už vracejí. Zahlídám dokonce Dana a taky Lenku Wagnerovou. Zdravíme se a ona mě mocně povzbuzuje, ať vydržím. Zas takový náskok nemají, zatnu zuby a běžím do kopce až na Praděd. Na vrcholu jsem přesně v čase 4:23:23. Letmo si vzpomenu, že loni jsem tam byl lehce po 4 hodinách. Tvrdě počítám, vím, že na Ovčárně musím být cca 2 hodiny před limitem, jenže já jsem teprve na Pradědu. Když pudu naplno, tak za 1:50 se dá posledních 12 km z Ovčárny stihnout, to by znamenalo, že bych tam musel být nejpozději v čase 4:40. Počítám a zjišťuji, že na seběh z Pradědu na Ovčárnu mám nějákých 17,5 min. "Sakra to nedám," říkám si, přesto sbíhám maximální rychlostí a přemýšlím, zda je to 2 nebo 3 km nebo ještě víc. (Právě jsem to změřil na mapách.cz – je to rovných 3,5 km.) Na Ovčárnu běžím jak nejrychleji jsem schopen, mám pocit, že běžím minimálně 5min/km, ve skutečnosti jsem běžel 6:26, takže jsem tam v čase přesně 4:45. Jsem grogy, přesto to nevzdávám, odmítám polévku s odůvodněním, že nestíhám, jen si loknu piva, sním nějaký banán se solí (ano, při seběhu z Pradědu se ozvaly křeče) vypiju ionťák a vydávám se nahoru na Vysokou Holi. Je čas 4:48 – do limitu mám přesně 1 hodinu a 42 minut.

"To nedám, to nedám!" říkám si, přesto ze sebe mačkám maximum. Když vylezu Holi, pokračuje trasa nekonečnou náhorní planinou směrem k Jelení studánce. Není to úplná rovina, je to malinko zvlněné. Tělo se odmítá rozběhnout, když se o to pokouším, je to zase velmi pomalé cupitání. Když si na běh zase trošku zvyknu, zrychlím, že už to opravdu běh připomíná. Na horizontu vidím přede mnou pár běžců, mezi nimi jasně vidím také reflexní pořadatelskou vestu. To musí být Štěpán, to musí být limitní čára! Odhaduji to na 750m. Snažím se zrychlit, abych ho dohnal. Nedaří se, jsem rád že se vesta nevzdaluje.

Na poslední občerstvovačce na Jelení studánce se moc nezdržím, jen do sebe hrknu dva ionťáky a rychle spěchám dál. Nohy odmítají poslušnost, zakopávají i o nejmenší nerovnosti. Předbíhám pár běžců a běžkyň a málem se při tom zabiju, když zakopnu. "Takhle nakonec by to byla škoda," slyším za sebou běžkyni, kterou jsem předbíhal. "To jo," řeknu jen a valím dál, není čas na nějaké větší konverzace.  

Na Ztracených kamenech (asi 4 km před cílem) jsem asi 20 min před limitem. Kameny beru po dvou, jistotu mi dodávají hůlky (loni bez hůlek jsem to slézal velmi opatrně a pomalu), v hlavě mi pořád zní „to nedám , to nedám". Koukám na hodinky, jsem asi 2 km před cílem a do limitu už méně než 10 min.

Přidávám na úplné maximum, předbíhám Libora Svozila, kolegu z klubu a přede mnou vidím fousáče – dobíhám ho. „Tak jsi mě přece jen dohnal“ říká. Je to Ota Kozlík, loni jsme taky dobíhali spolu. Běžíme spolu na maximum a dostáváme se na poslední asfaltovou rovinku v lese – do cíle asi 500m. Limit právě vypršel, přesto běžím na maximum, už je mi to jedno.

Najednou mě chytají v posledních stovkách metrů křeče, a to hned do obou nohou – změna povrchu. Ota se ptá, co se děje. Říkám smutně že křeče a kulhající jsem zase připomínal spíš paraolympioniky. Ota mě nechává za sebou a valí do cíle. Já běžím za ním i s křečemi, malinko polevily.

Do cíle dobíhám přesně v čase 6:33:09 tedy 3 minuty a 9 s. po limitu.

V cíli mě fotí Radek Černín a gratuluje mi, já na něj smutně, že není k čemu, že mi chyběly 3 minuty. On na to, že je to dobré. Usmívám se, jsem rád, že je to za mnou.

 

Jsem v cíli

V tom se z reprobeden ozývá hlas legendárního běžce Zbyňka Cypry, který letos závod v cíli moderoval: „Cílem nám právě proběhla běžecká legenda Georgis.“ Tak teď mě dostal!

Do prdele, jaká já jsem legenda, co to mele. Ne že by mě to nepotěšilo, naopak! Na druhé straně si říkám sakra jestli já spíš nejsem jen takový maskot než legenda a vzpomenu při tom na legendárního (ano, taky byl legendou :-) ) létajícího orla Eddiho Edwardse, který se stal legendou ve skocích na lyžích právě tím, že zásadně skákal ze všech nejmíň.

Ale já přeci nedoběhl poslední, vytlačuji z hlavy myšlenku na létajícího orla, vždyť jsem doběhl na krásném 275.místě z 293 startujících. Přestávám v hlavě řešit, jak to Zbyňa vlastně myslel a přestává mi vadit i to, že mi ten zatracený limit utekl, endorfiny neskutečně působí, mám skvělou náladu.

S pocitem, že se nemám za co stydět, neboť jsem dal do závodu naprosto všechno, hledám mé kamarády. S gratulací přibíhá Willy a taky Tomáš Zahálka, oba už dlouho v cíli. Gratulujeme si navzájem i se Zuzkou Součkovou (bežela 1/2 maraton), známou propagátorkou ženského běhání a a velmi oblíbenou blogerkou odtud z iDnes. 

 

S Otou Kozlíkem (fousáč) a Tomem Zahálkou

A jak dopadli?

Tomáš Zahálka neskutečný čas 5:02:15 (kde jsou ty časy, kdy jsme spolu bojovali).

Od nás byl nejlepší David v hodně dobrém čase 5:22:23, který to nevzdal ani přes hodně nepříjemný pád už před Červenohorským sedlem, při kterém si až do krve sedřel ruce i nohy. Jeho velká houževnatost mu za odměnu přinesla ovoce v podobě zlepšení se skoro o hodinu oproti jeho poslednímu času na stejném závodě!

Dále pak doběhli Willy, Bugy, Dan a Roman, všichni v pohodě v limitu.

Až teď mi to došlo! Už vím, proč jsem ten limit nedal! Za vše mohou ty zatracené houby! Minimálně minuta při sběru a další minimálně 2 minuty navíc kvůli nadbytečné zátěži. A co je nejhorší, byly prožrané, téměř vše jsem vyhodil.

To jsou ony, zatracené houby, kvůli kterým jsem nesplnil limit!

 

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Georgis Fasulis | neděle 21.8.2016 16:34 | karma článku: 21,68 | přečteno: 1261x
  • Další články autora

Georgis Fasulis

Běžet Lavaredo s Tonym Krupickou? Zážitek k nezaplacení!

„Ty brďo, víš kdo s námi poběží na Lavaredu?“ ptá se mě v práci Honza s neskrývaným nadšením v hlase. „No to netuším, povídej.“ „Tony Krupicka!“ „Si děláš kozy, fááákt?! A kdo to vlastně je?“ ptám se přiblble. „Ty nevíš? Tony Krupicka je přece jeden z nejlepších ultratrailových běžců na světě. „Samozřejmě, že vím, jen jsem tě zkoušel,“ zalžu bohorovně s úsměvem na rtu a dodám zasněně: „To bude bomba, tak my poběžíme závod s Tonym Krupickou.“

3.7.2014 v 7:45 | Karma: 14,86 | Přečteno: 887x | Diskuse| Sport

Georgis Fasulis

Jak jsem málem vyhrál Hlučínský půlmaraton

S tím, abych se zúčastnil prvního ročníku Hlučínského půlmaratonu přišel můj kolega z práce Pavel. Abych řekl pravdu, moc se mi na něj od začátku nechtělo. Jednak to bylo teprve týden po 53 km těžkém Valašském hrbu – mohli jste číst zde, jednak z pátku na sobotu jsme měli každoroční firemní akci z práce, kde se sice sportuje, ale pak se přece jen večer a v noci konzumuje nějáký ten alkohol. A od věci také nebylo na sobotu předpovídané horko, ve kterém se Vám zrovna moc běžet nechce. Nakonec po naléhání kolegy jsem váhavě souhlasil, že teda jo, ale že se uvidí jak na tom po pátku budu.

8.6.2014 v 20:45 | Karma: 17,80 | Přečteno: 1639x | Diskuse| Sport

Georgis Fasulis

Valašský hrb 2014 aneb jak selhala má tajná zbraň

Již druhý ročník Valašského hrbu – horského běžeckého závodu v jeho nejdelší variantě v délce 53 km se konal v sobotu 31.5. 2014 na jihu Beskyd. Trasa byla stejná jako loni, běželo se vesměs po nádherném hřebenu od hotelu Vsácký Cáb přes Ptáčnici, Lušovku, Tanečnici, Soláň, Kotlovou, Vysokou na Třeštík a po stejné cestě zpět. Celkem cca 53 km s převýšením asi 1700 m. Celý závod loni vymysleli a letos již jeho 2. ročník výtečně zorganizovali Radim Černín se svými kamarády z 3THX společně s kluky a děvčaty z X-Trail Orlová.

2.6.2014 v 7:43 | Karma: 18,75 | Přečteno: 1098x | Diskuse| Sport

Georgis Fasulis

Přežil jsem letošní arktickou LH24

„Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti chladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!“ Když jsem nedávno na ČT slyšel tuto větu náčelníka Karla Němce ze známé Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu, ani ve snu by mě nenapadlo, že tato slova si budu sám opakovat o pár dní později po absolvování letošní „LH dvacetčtyřky“.

28.1.2014 v 7:32 | Karma: 22,07 | Přečteno: 3171x | Diskuse| Sport

Georgis Fasulis

Silesia kros maraton Opava, aneb můj velký výbuch

Naučit se prohrávat prý je umění, řekl kdysi kdosi moudrý. No, nevím, pokud měl pravdu, pak po sobotním závodě v Opavě toto umění zvládám naprosto dokonale. Věděl jsem, že ten okamžik jednou přijde, zároveň jsem si však tajně přál, aby přišel co nejpozději.

21.10.2013 v 7:33 | Karma: 16,30 | Přečteno: 1267x | Diskuse| Sport
  • Nejčtenější

Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma

18. května 2024  12:02

Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

Turisté si zajeli do Afghánistánu. Střelci část Evropanů povraždili i s průvodci

18. května 2024  17:57

Neznámí ozbrojenci v pátek večer v provincii Bámján v centrální části Afghánistánu zabili tři...

Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky

22. května 2024

Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...

ANALÝZA: Terorismus se vyplácí, vzkázali Palestincům. Gesto ve špatnou dobu

24. května 2024

Premium Od spolupracovnice MF DNES v Izraeli Je to vzácnost, když Izraelci od rána vědí, co je ten den čeká. Ve středu to tak bylo. Od rána byly...

Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím

24. května 2024

Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...

Rozhodněte o vítězi ankety Bloger roku 2023, hlasujte do konce května

24. května 2024

Anketa Bloger roku 2023 je ve finále a o vítězi se rozhodne do konce května. Právě do posledního...

Na Mallorce se zřítila restaurace. Nejméně čtyři lidé zemřeli, desítky zraněných

23. května 2024  22:48

Po pádu části budovy přímořské restaurace ve městě Palma na španělském ostrově Mallorca večer...

Vyhrajte super-prémiové pokračovací mléko BEBA SUPREMEpro 2
Vyhrajte super-prémiové pokračovací mléko BEBA SUPREMEpro 2

Rádi byste vyzkoušeli nejdokonalejší recepturu pokračovacího kojeneckého mléka BEBA? Zapojte se do soutěže a vyhrajte hned 2 balení mléčné výživy...

  • Počet článků 134
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 6224x
Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.