Zážitek z Thajska - splněný slib i šok

Měsíc jsem teď trochu pobýval v Malajsii a Thajsku. Taková jako „pracovní dovolená“. Byl jsem zde před rokem a půl, a kdo by řekl, že mne Osud postrčí, abych splnil slib, který jsem dal.

Když jsme na jaře loňského roku, tedy roku 2024, navštívili město Krabi na poloostrově Krabi v Thajsku, zalíbilo se mi tam na první pohled. A i když jsme si tehdy užívali hlavně nákupu v obchodním centru, mne už na tu dálku – uprostřed typického městského shonu – zaujala vstupní cesta do buddhistického chrámu Wat Kaew Korawaram.

Cesta k chrámu ovšem v tom nepřetržitém, 30 stupňovém horku dala zabrat. Osm řad po 8 schodech!

Wat Kaew Korawaram

Při první návštěvě jsem tak trochu využil toho, že jsme byli omezeni časem. Nahoru do chrámu jsem nešel. Ale abych neměl úplně černé svědomí, dal jsem si slib, že pokud jsem příště přijedu, nahoru do chrámu určitě půjdu.

Bylo v tom trošku pokrytectví, nebudeme si nic nalhávat, na druhou stranu – pokud by k tomu došlo, byl jsem pevně rozhodnut slib splnit.

Stalo se tak dřív než jsem si kdy myslel a než jsem se kdy nadál.

Když jsme plánovali letošní cestu do Malajsie, která je domovem mého přítele, projevil on přání, abychom jeli znovu do Krabi – že by tam především rád vzal svoji sestru. Ta toho v životě mnoho nenacestovala a potom všem co v uplynulém roce prožila, si takový výlet rozhodně zaslouží. (Dodám pro zvídavé, že to všechno hradí on.)

A tak se stalo, že jsem najednou stál v Krabi na kraji schodů do chrámu Wat Kaew Korawaram, připraven dát se na cestu.

Pro to splnění slibu jsem potřeboval velké odhodlání a pevnou vůli.

Především proto, že mne pomalu pronásleduje genetická artróza kolenou, samozřejmě mj. spojená s nadváhou. No a svůj věk už taky mám. Nedělám se lepší nežli jsem, tak to zkrátka je.

Když jsem se ocitl nahoře, ke svému překvapení jsem zjistil, že zas tak hrozné to nebylo. Jednak jsem šel s drobnými pauzami a cestou jsem fotil, jednak jsem se zastavoval a prohlížel okolí. Tak jsem také objevil původní schody kterými se do chrámu chodívalo.

Okolí chrámu je samozřejmě velmi pěkné. A kdo se tu trochu porozhlédne, nebude litovat.

Zde je také vše připraveno pro Festival oslavující Buddhu.

Po výstupu po schodech jsem vstoupil do samotného chrámu. Je relativně mladý, je z roku 1867. Proto se pyšní nejen svou architektonickou bělostí, ale také výzdobou, která je považována umělecky až na hranici kýče.

Napodobil jsem přítomné a usedl na červené pódium, abych si odpočinul. Po chvíli se odkudsi ze zadu objevila zlatohnědá kočka. Ignorovala všechny přítomné. A namířila si to cílevědomě přímo ke mně.

K mému překvapení: otřela se mi o nohu a naprosto samozřejmě vyskočila na pódium. Usadila se za mými zády a nechala se drbat.

Zvedl jsem se po chvíli a udělal fotografii hlavních prostor s dominující sochou Buddhy.

Když jsem se otočil - kočka tam nebyla!

Neviděl jsem ji odejít, prostě jako by se vypařila.

Nehledal bych v tom mystiku. I když někteří buddhisté věří, že kočky jsou převtělením duší. Ale faktem je, nakolik znám a vlastním kočky, že toto bylo něco skutečně mimořádného.

Samozřejmě, pro mě je to, k tomu splněnému slibu navštívit Wat Kaew Korawaram – tak toto je k tomu navíc i trochu šok. I když příjemný. Ze všech návštěvníků ta kočka prostě zamířila rovnou ke mně a pak tam zase pojednou nebyla – no řekněte sami!

A že byla opravdu hnědozlatá, tady máte důkaz - když tu fotografii správně barevně upravíte.

Pro mne je to celé důkazem, co vše se může stát, když se rozhodnete splnit slib, který jste si dali sami sobě.

Všechna foto: autor

/Článěk je mírně rozšířenou verzí, původně uveřejněnou na médium seznam.cz./