Za pár dní a za měsíc už bude zase klid

Za pár dní nám končí LOH a za měsíc Paralympiáda. Nemám nic proti ani jedné z nich, ale ani pro. Sport mne prostě -

Asi si teď domýšlíte čím, že jsem nahradil tu pomlčku.

Ničím.

Měla jen vzbudit váš zájem, číst v blogu dál.

Ano, sprosťáci si doplní sprosté slovo. Laxní si domyslí slovo “nezajímá“.

Já bych dodal tentokrát zcela jiný pojem, a sice

NEHŘEJE NA SRDCI, NEHLADÍ PO DUŠI, ZKRÁTKA: NEPOTĚŠÍ MNE.

Olympiádu Paříž 2024 jsem zaregistroval prvně nejen prostřednictvím „povedených“ českých olympijských hacafraků. Přidala se k tomu informace o starostce, plavající v Seině a zlé jazyky tvrdí, že potom dostala vyrážku.

Z dalších hodnotných informací jsem zaregistroval nějaký ten vyhazov kvůli opuštění olympijské vesnice. Neminul mne štrikující synchronní skokan do vody, Tom Daley a jeho rodina... ani vyvinutý skokan o tyči. Prostřednictvím médií a jiného bulváru jsem zaregistroval v úvodním ceremoniálu (který byl podle mne hrozný a nedokoukal jsem jej) jakýsi pokus o bakchanální večeři, kterou všichni namontovali na da Vinciho – možná, že tady byl skrytý nějaký ten jeho kód (i když tu knihu považuji tak trochu za faul na čtenáře).

Ano, přiznávám se – je to hlavně bulvár.

No a pak jsem samozřejmě (ve skrytu duše a nepřiznaně) fandil všem našim.

Pierre de Coubertin – Public domain – https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Olympic_flag.svg

Maně si při tom vybavuji Saturnina, kdy na otázku, „Co z toho bude?“, strýc František od tety Kateřiny odpověděl: „Ví Bůh.“

A jelikož je čeština krásná, zaměstnanci to pochopili jako: „Výbuch!“

Bijte mne, kamenujte mne – já vím, že je v české povaze oslavovat pouze 1.-3. místo /a v hokeji jen to 1./ – ale mně ta česká účast jako „výbuch“ připadá.

Jistě, že je to nespravedlivý pocit.

Nicméně už během mých let u Státního filmu na Barrandově platilo, že rozhodující je výsledek. Tvrzení typu: „Já vím, pane režisére, že je to ve scénáři a je o tom celý film, ale já to nesehnal...“ by asi neprošlo.

U sportovních a jiných disciplín, včetně uměleckých jako takových, je to – zejména v současnosti – právě o tom, že „snaha se počítá“ i když záměr byl dobrý a výsledek se jaksi nepodařil.

Jenže je to tak trochu míchání hrušek s jablky.

Zejména poté, co napřed jsou naši sportovci mediálně oslavováni, jaké skvělé výkony kdy kde předváděli a kdy kde v minulosti jakou medaili dostali. A pak pozorujeme ta čtvrtá, pátá, sedmá a já nevím kolikátá nepostupová místa. A nebýt aktuálně tří zlatých a dvou bronzových (aktualizováno) „na poslední chvíli“, jeli bychom domů s prázdnou. Třeba ve zbývajících dnech ještě něco málo přibude.

Snad budou naši paralympionici úspěšnější a nezbývá jim než držet palce. (A je škoda, že jeden můj kamarád vozíčkář už není aktivní sportovec.)

Celkově mne v té přehlídce zmařených nadějí zaujala věta vypuštěná ve sportovní veřejnoprávní České televizi:

„Už účastnit se, je úspěch.“

Myslete si o tom, co chcete (včetně splnění olympijských účastnických limitů), ale takto to nevnímám a neberu. Já to beru jako snahu ten výbuch prostě falešno-úspěchově okecat.

Což už se, podle mne, stává v tomto státě téměř obecnou normou.

Bohužel.

P. S.:
Jo a pro ty, kteří jsou českými novináři stejně zmateni jako já, tak, to že „vítězí Ledecká“, není o fenomenální Ester Ledecké. Je tím míněna skvělá americká plavkyně Katie Ledecky, jakkoli si to naši novináři díky jejím českým předkům naprosto nesmyslně počešťují.

P. P. S.: Na tom všem mne potěšilo jenom to, že „holky“ zjistily, že jsou příbuzné.