Všem dnešním Martinům

Původně jsem se měl jmenoval Miloš. Bylo to přání mé maminky. Měl jsem být dokonce se vší parádou i pokřtěný. Můj tatínek se ale k věci postavil rázně a než se maminka vzpamatovala z porodu, už jsem se jmenoval Martin a žádný křest se nikdy nekonal.

Citované zdroje z Internetu.

To, že existuje nějaký svatý Martin jsem se paradoxně dozvěděl z dětského filmu. Koprodukčně východo/západoněmeckého, silně antiklerikáního. Jmenoval se „Pohani z Kummerova“

a malí rošťáci v něm svým učitelům pěkně zatápěli. V jedné epizodě pastor při hodině dětem vykládá legendu o svatém Martinovi: 

Když jel Martin v mrazivém dni do vojenského tábora v Amiens, uviděl u brány polonahého žebráka. Martin neměl u sebe jídlo ani peníze a nevěděl, co by mu dal, tak vzal svůj důstojnický plášť a mečem ho rozpůlil na dvě poloviny, aby se žebrák alespoň zahřál. 

(Citát i obrázek z ABC Svatých.)

Malý pohan z Kummerova však na sebe nenechal dlouho čekat svou otázkou:
„ A jak Martin rozřízl svůj kabát? Podél jistě, ne. To by z toho nikdo nic neměl. Tedy napříč?“
„Ano, asi,“ zaskočeně odpověděl církevní učenec.
„Tak to Martinovi pořád ještě zbyl pěkný plášť,“ rozhorlil se žák pohrdavě. „A žebrák dostal jen kus toho hadru!“ 

Dnešní svátek sv. Martina 11. listopadu se slaví dle tzv. Martina Tourského (de Tours). A s ním se pojí něco málo tradic. Samozřejmě, sv. Martin přijíždí na bílém koni. Dlouhodobým pozorováním lidoví meteorologové vypozorovali, že kolem 11. listopadu se prudce ochladí a protože to je zpravidla srážkové období, napadne i první sníh. A protože Martin byl vojákem-jezdcem, tak tedy přijíždí na bílém koni.  

Druhým takovým pojmem je „martinská husa“. Dobře vykrmená – za dávných dob pravděpodobně posledním pořádným masitým jídlem před nástupem vánočních postů. I tady mi dovolte citát (České tradice): 

Původ spojitosti mezi svatým Martinem a husou můžeme nalézt ve dvou legendách. Ta prvá praví, že husy svatého Martina při kázání tolik rušily, že nyní pykají na svatomartinském pekáči. Druhá legenda praví, že se svatý Martin před svou volbou biskupem ze skromnosti skrýval v husníku, ale husy ho svým kdákáním prozradily. 

K tomu jen dodám, že i v druhém případě husy pykají na svatomartinském pekáči. Svět jen tak neodpouští. 

O třetím pojmu si přečtěte, prosím v diskusi... neb jsem na něj pozapomněl.

Úplným překvapením pro mne – katolickou církví nekřtěného pohana – pak je pro mne existence Svatomartinské koledy.

A co víc, že Svatomartinskou koledou si ve 14. století přivydělávaly nejen chudí žáci a kanovníci (kanovník – kněz), ale i například zástupci krvavého řemesla – katové. Těm byla účast na svatomartinských koledách zakázána staroměstskými konšeli již roku 1390. 

A už úplnou perličkou je pro mne existence jiného svatého Martina – de Porres. Peruánského světce pro změnu z přelomu 16.a 17. století. Jeho svátek katolická církev slaví 3. listopadu a je patronem sociální spravedlnosti, školství, televize a míšenců. (citováno dle České Wikipedie) 

Zejména to patronování „televize“ mne opravdu pobavilo. Patrně můj blahoslavený jmenovec uskutečnil nějaký první televizní přenos nebo dokonce show. Ovšem, jeho péči o nemocné bez rozdílu barvy pleti lze pak spatřovat jako věc více než záslužnou.  

Mám-li ještě jednou nahlédnout do psaní o Martinovi, našel jsem zajímavou zmínku o české tradici – kdy na den sv. Martina čeledínové a děvečky dostávali tento den služné a rovněž tak měnili místo služby. A stejně jako v 16. století, i dnes když je výplata – tak je za co pít a kdo se opije, dělá zpravidla lumpárny, zejména když je mladý a nebo bez závazků... a tak se těmto řádícím opilcům hanlivě říkalo „martínkové“. Záměrně o proti zdroji to píši s malým „m“, aby to nebylo na mne. A nejen na mne, ale i na ostatní Martiny,  

jejichž svátek dnes slavíme.