Veni, vidi, cinema II.

Aneb o chození do kina (mém vlastním i všeobecně): 60. - 0. léta.

/Předchozí část./

S příchodem 60. let do distribuce kin vtrhla inovace!
V Y P U S T I L A    P Ř E S T Á V K U !
Takže filmové distribuční schéma 60. – 90 let potom vypadalo zpravidla takto:

Týdeník, krátký film – někdy reklama – vždy "Uvidíte v našich kinech" – a pak tedy: hlavní film.

Je zajímavé, že toto schéma neprošlo za ta léta prakticky žádnou výraznější změnou. Včetně onoho „příště uvidíte“. Ještě jako režisér debutující povídkovým filmem spolu s dalšími 2 kolegy jsem se v r. 1986 musel trápit s tzv. showreelem, „ukázkou“ – co já vím asi 90ti veřinovou kinoreklamou na náš „skvělý“ film. Používaly se k němu vždy vyřazené, nepoužité verze záběrů (protože filmový negativ jednoho záběru z důvodů lepení nešlo použít dvakrát) – kdo vlastníte např. DVD s Fantomasem, kde tyto reklamní snímky jsou, dívejte se pozorně a postřehnete drobné rozdíly mezi záběry v ukázce a v samotném filmu.

Filmové kinosály měly ve své době jistou konkurenci. A sice v podobě tzv. letních kin. To bylo kombinované dobrodružství – nikdy člověk nevěděl, jestli se sejde dost lidí, aby se mohlo promítat, a hlavně: nikdo nikdy nevěděl – jestli vydrží počasí. Krásně je to zachyceno na památku letních kin ve filmu Trhák – doporučuji přinejmenším z tohoto důvodu ke shlédnutí.

Letní kina měla ještě jednu vlastnost, zejména pro kluky a odvážnější holky. Vhodným obsazením stromů v přilehlém okolí se mohli dívat na film ZADARMO! O místa se bojovalo neméně urputněji než o lístky do prostředka prostřední řady; nejednou se snesla k zemi větev i s diváky… ale ten nádherný zážitek to neumenšovalo.

Vzpomínám si, že jsme takhle jednou celá třída na letním školním táboře, někdy v červnu, snad na Kamencovém jezeře, už nevím, shlédli zadarmo přes plot film v letním kině. Zcela nepedagogicky s námi byli i naši dva dohlížející učitelé, manželský pár – v našich čtrnáctiletých očích sedma-osmadvacetiletí starci. Důvod této hromadné nepedagogické návštěvy „kina“ byl jasný – bylo vyprodáno ještě dlouho dopředu před naším příjezdem na „Kamenčák“.

Dávali totiž nejnovější filmový trhák – Dívka na koštěti! Viděl jsem od té doby mnohokrát, jindy a jinde – ale tohle první shlédnutí je nezapomenutelné. Až dnes, s odstupem času, si uvědomuji proč. Díky poměrně slušné pozici na větvi stromu (byť nikterak prestižní, tak vyhlášený třídní sígr jsem nebyl, spíše naopak) jsem byl divákem nejen filmu, ale i divákem diváků.

Dnešní televize, DVD přístroje, počítačové přehrávání filmů diváka odsoudilo v lepším případě do rodinného kruhu, ne-li v individualistickou osamocenost. Co zde jednoznačně chybí a co nikdy nic nenahradí, je hromadný divácký prožitek v kině. V dobách, kdy jsem filmové moudro do sebe bral, jsem si přečetl u jednoho filmového teoretika, že při sledování filmu divák upadá v jakési snění. S teorií, kterou ruku v ruce s tím dále rozvíjel, to nemělo příliš společného, ale ten teoretik musel také nutně někdy sedět na stromě a koukat se na film a na diváky v letním kině.

Dav sedící v řadě, ozářený zpětným leskem stříbrného filmového plátna, hromadně „jedním dechem“ reagující na promítané…
               …zažil jsem to v případě oné Dívky na koštěti v letním kině na „Kamenčáku“ přinejmenším dvakrát. Hned v úvodu je Saxana zkoušena u tabule a jelikož neví,jak vypadá krkavec, učitelka přivolá školníka. Ve dveřích se objeví Vladimír Menšík se slovy“ Ráčila jste zvonit…?“ a celé kino udělalo „Jééé..!“ a okamžitě se naladilo, protože vědělo, že kde je v českém filmu Menšík, tam bude zábava a legrace. Nezklamalo se. Smáli se všichni a smích se rozléhal Kamencovým jezerem dlouho (hodinu a půl) do noci. Druhé „Jééé!“ bylo proneseno mnohem vyššími hlasy zejména ženské části populace. To když se ve školní třídě, do té doby k divákům zády, otočil v té době mladinký a dívkami zbožňovaný Roman Skamene a pronesl: „Co říkáš?“ Reakcí bylo „jééé“ v kategorii splněných dívčích romantických snů…

Jiné spoluprožívání filmu jsem si užíval (v obou smyslech toho slova) v pražském kině Alfa, kde se promítaly 70mm filmy. To už jako řádný platící divák uprostřed davu. Takto mi dýchal např. na záda Vetřelec v 6ti kanálovém stereo, lítal jsem do vesmíru s Kozorohem 1, aby mi všemi směry obrazem i zvukem prolétla helikoptéra chystající se zabít hlavního hrdinu… a jsem nesmírně rád, že jsem na jedné z posledních projekcí před uzavřením tohoto kina, zde mohl shlédnout „stařičkou“ Kubrickovu Vesmírnou odyseu 2001; v 70mm kině vjem nenahraditelný žádným sebelepším domácím kinem.

Rok 1989 před-znamenal –mimo jiné – soumrak samostatných filmových kin. Na jejich místo razantním způsobem nastoupily multiplexy! Nedostal se k nám jiný americký distribuční vynález: „autokina“. Ale multiplexy ano. Jejich cílem bylo a je – nabídnout divákovi víc než jen filmové představení, případně trochu občerstvení.

Popisovat dnešní multiplexy by bylo nošením dříví do lesa – ke kinosálům připojené restaurace, zábavní a herní atrakce a různé obchody (tam kam chodím já v jednom rohu dominuje kadeřnictví s centrem pro zvířata a v druhém prodejna erotických pomůcek – co víc si může člověk přát, že jo?).

Multiplexové filmové představení samotné nám obohatil jeden, s prominutím, neuctivý, nekulturní a poněkud nehygienický nešvar – popcorn, kola, zmrzlina a gumová cukrátka.

• Neuctivý nešvar je to proto, že člověk má chodit do kina na film, na herce, režiséry případně další tvůrce…. Kvůli ději, akčním a kaskadérským výkonům či trikovým efektům a ne se přitom cpát. Tím se návštěva kina přiblížila pohovce a já se jen divím, že takové divany v multiplexech ještě nikdo nezavedl. Zkrátka je to neúcta a já si pamatuji, jak ještě v dobách minulých jsem se vyhýbal tzv, kinokavárnám, kdy někde i během promítání bylo možno objednat kofolu nebo turka.
• O kulturnosti tohoto počínání si dovolím s úspěchem rovněž pochybovat. Spíše mi to připadá jako buranské způsoby, nenažranost a kulturní omezenost. Namítnete mi, že to je otázka dnešní doby a vkusu. Mého tedy, prosím, rozhodně ne.
• Když si pomyslím, kolik lidí sedělo přede mnou v křesle, na které já šahám a pak do popkornu, nehledě na tu podestýlku, která po každém představení zůstává – hygienici musejí hodně zavírat oči.

Ještě jedna důležitá věc doznala v mlutiplexech změny – filmová propagace. Tím nemyslím reklamu promítanou v kinosále nebo reklamní snímek. Mám na mysli propagaci před tím, že si koupíte lístek. Do 90. let existovaly u většiny kin vitríny a v nich tzv. fotosky. Fotografie z filmu, spolu s popisem, jak se film jmenuje, země původu, občas i se jménem pár herců či režiséra apod.

Fotosky byly součástí tzv. reklamního balíku, který provázel každý film do distribuce – tj. včetně dvou-tří velikostí plakátů. Mimochodem, plakáty jsou dodnes silnou „zbraní“ české filmové distribuce.

Novinku, kterou k nám multiplexy zavedly v hojné míře, jsou stojanové poutače – reklamní makety. Přiznám se, že správný název ve filmovém slangu nevím a nejsem si také jist, zda do r. 90 v našich kinech tyto poutače existovaly. Každopádně dnes vás ve foyerech multiplexů vítají nejrůznější „monstra“ v podobě dvou a více metrových Dob ledových, Pirátů z Karibiku, Cest na měsíc či Nocí v muzeu… atd. atd.

Ceny vstupenek na představení by asi rovněž stály za samostatnou kapitolu, včetně někdejších tzv. přirážek za zahraniční filmy a včetně dnešního systému slev vstupenek. Nesleduji to. Stejně tak nesleduji, kolik se vyrábělo či vyrábí kopií od každého filmu. A zrovna tak vám nepovím, jak se dělí zisky mezi distribucí a producenty. Nejsem ekonom, ani filmový historik či statistik. Jistě někde někdo nejen v Národním filmovém ústavu tyto věci odborně sleduje a eviduje.

Já však takovým odborníkem nejsem. A vlastně nejsem ani odborníkem na diváckou stránku kin. Ale snad vás těchto pár mých ryze soukromých poznatků trochu poučilo i trochu pobavilo.

Závěrem ještě jedna maličkost – kina měla pro „diváky“ ještě jednu zvláštnost. Tmu. V tomto případě píši slovo „diváci“ v uvozovkách. Zejména do posledních řad mířili ti, kteří potřebovali tmu a relativní soukromí za zcela jiným účelem, než sledování filmu. Z vyprávění maminky vím, jak se kolikrát spolu s ostatnímu kolegyněmi uvaděčkami chodila dívat ne na film, ale opačným směrem – do diváků, či spíše do filmových lóží – obzvláště, když dostali od pokladní echo, že si některý pán zakoupil celou lóži (4-6 vstupenek) jen pro sebe samotného…

…obsah děje filmových loží bych si ale raději nechal pro sebe. Co kdyby zase začala řádit „filmová cenzura“ :-)

Foto v perexu: http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&rp=404840&gal=photo