Veni, vidi, cinema I.

Aneb o chození do kina (mém vlastním i všeobecně): 0. - 60. léta

Kamera bratri Lumieru.

Faktem je, že se neustále píše o všem možném kolem filmování, ale už poněkud méně o tom, jak se do kina chodí či dokonce chodívalo. Já sám už jsem v tomto směru tak trochu pamětníkem…

Tu nejstarší historii pochopitelně nepamatuji (zas TAK starý nejsem, nar. 1957), ale na druhé straně je faktem, že jsem do kina chodil už v prenatálním stavu neboť moje maminka pracovala řadu let, a to i ještě v době těhotenství, jako uvaděčka. Měla to velmi ulehčené, protože kino jsme měli doslova přes ulici (když já chodím dneska kolem bývalého kina, srdce mi usedá když vidím jak v tomtéž sálku spravují otřískané pneumatiky).

Pra-pra-původně se údajně promítalo tak, že přes den filmař natáčel film, vyvolával a večer „přidal“ do kamery svíčku a ze stejného přístroje se promítalo. Viz foto kamery bratří Lumierů k tomuto článku.

Co bylo mnohem složitější, že filmová surovina (podklad pro citlivou filmovou vrstvu) byla z tzv. celuloidu – vysoce hořlavého materiálu. Než jsem jednou zkušebně viděl takový kousek filmu zapálený, do té doby jsem nevěděl, co je to „vysoce hořlavý“. Prostě to byl jen „fouk“ a 10cm filmu bylo fuč.

Díky tomu bylo promítání až do konce 40.let občas poněkud rizikové – a ještě v 50. letech dokonce ve střižně na Barrandově takto uhořel jeden filmový střihač ve snaze zachránit film. Tehdy se ovšem již přecházelo na modernější suroviny bez „nitrátových“ složek.  

Mnohem zajímavější bylo, jak do kina chodili diváci.

Ano, první filmové promítání 28. 12. 1898 bylo společenskou událostí pro pařížskou smetánku – v Grand Cafe. Film se velmi rychle stal ale pouťovou atrakcí – v různých stanech nebo později hospodských sálech, čímž kultura promítání silně upadla. To byl počátek 20. století.

V Čechách se jako první kulturu filmového diváka pokusil povznést Viktor Ponrepo (Dismas Šlambor). Ve 20. letech otevřel v Praze na Karlově náměstí první stálé kino. Osobně diváky v kině vítal před zataženým filmovým plátnem. Divákům pak v průběhu celého promítání filmy komentoval a hrál k nim z fonografu hudbu – nezapomínejte, že byl až do počátku 30. let němý a černobílý.To své uvítání nechal pan Ponrepo natočit (pro případ nemoci apod.) na film – a řeknu vám byl to zážitek vidět byť jen tenhle ve skutečnosti jediný záběr, v rámci promítání Filmového klubu a večera na počest němému filmu.

Pražský Filmový klub 60-90. let měl nekonečnou zásluhu na uvádění takových filmů – ovšem již překopírovaných na bezpečný film. Takže mnohdy se jednalo o celý komponovaný večer, začínající úklonou pana Ponrepa, následovaný němými a dokonce někdy i barevně kolorovanými filmy (ručně, políčko po políčku!) Lumierů, Meliése, Pabsta, Murnau, Pudovkina i Kříženeckého… a k tomu skutečně na klavír živě, velmi zručně hraná hudba. A tak se člověk třeba v roce 1985 přenesl o více než 50 let zpět…

Vzpomínám si, jak moje maminka říkávala: „Za mého mládí – to bývaly filmy!“
Maminka se narodila v roce 1922 a celá předválečná, válečná i poválečná léta byla věrným filmovým divákem.
A coby uvaděčka o tom měla přeci jen „hlubší“ lidový přehled. Ve své podstatě totiž maminka byla běžným vděčným filmovým konzumentem a tímto směrem se ubíral i její celkový vkus, mohutně podporovaný maminčinou vlastní domácí Červenou knihovnou. S dojetím vzpomínala třeba na filmového Tarzana Johnny Weismullera, na Jeana Maraise či Jena Gabina nebo aspoň na Oldřicha nového a jeho Kristiána. A to zejména v 50.a 60. letech, kdy tito šlechtici filmového plátna byli vytlačeni hrdiny typu letec Meresjev, Timur a jeho parta a podobnými významnými díly tehdejší bolševicko-sovětské kinematografie. 

I během maminčiných let kultura filmového promítání zákonitě prošla svým vývojem.

Tak především ve 30. a 40. letech – filmy bývaly dvoudílné.
To bylo v době, kdy skončila éra krátkých snímků 0.-20. let, daných délkou filmu, který se vešel do jedné kazety. Představení se tehdy sestávalo prostě ze série krátkých cca 5 minutových snímků. Film se ale od 20. let díky novým objevům stříhal, lepil, posléze i ozvučoval… a narůstala tedy možná projekční metráž až posléze k zvukovému 300m-600m (10-20 min) pásu a dnes se jeden film vejde do jedné obrovské tří kilometrové role.
Délka filmových představení po celou první polovinu XX. století však byla dána. Obecenstvo bylo navyklé na pauzu – což byla v 20. letech zejména úlitba hostinským,kteří si během promítání také chtěli přijít na svůj kšeft.

Tak jak se během 20. a 30. let kina přesunula z hospod do samostatných kinosálů, vznikaly při nich různé kavárny (Havlova Lucerna – čímž míním jediného českého filmového velkopodnikatele Miloše Havla, srovnatelného s pány Goldwinem a Mayerem nebo bratry Warnerovými) . V malý kinech pak jednotlivá buffátka – jako samostatný předpokoj kina.  

Filmová distribuce se proto musela přizpůsobit - předehrou a přestávkou.
Pominu teď krátké zpravodajské žurnály jakož i reklamu té doby (např. Baťovy filmy nebo známá reklama Vlasty Buriana na auto Hadimrška). Změnit se musely v tomto smyslu i celovečerní filmy. Proto ještě dnes občas zřídka (i když díky úpravě při digitalizaci stále méně) má film dlooooouhou hudební předehru než začnou vlastní filmové titulky. To bylo znamení pro ty, co ještě popíjeli svou kávu či limonádu, aby rychle dopili – neb zhruba do dvou minut začíná vlastní film.

Znáte film Otakara Vávry „Dívka v modrém“ s Oldřichem Novým a Lídou Baarovou? A slyšeli jste v něm někdy zpívat Oldřicha Horského (pozor, nikoli Oldřicha Nového!) písničku? No, zpravidla neslyšeli! Jak by ne! Ta byla totiž jednak v polovině filmu a jednak na konci. Uprostřed promítání se v napínavém místě děje udělala pauza a lid šel na toaletu, na kávu, na likér, na párek, na pivo či limonádu, na cuc na špejli či ledo-fredo na klacku – to podle věku či peněženky. Také tato pauza byla ukončována a její skončení uvozováno dloooooohou hudební produkcí z filmového pásu - na znamení: dopít, dojíst, přestávka skončila - promítá se film! A samozřejmě na konci filmu diváky z kina vyprovázela ještě opět hlavní melodie, tedy filmový šlágr… aby si jej diváci mohli pobrukovat, pozpěvovat a případně si jej hned druhý den poslechli v rádiu, zakoupili na šelakové desce, zatančili podle něj v kavárně apod.

…A písnička „Dívka v modrém?“ Ta padla za oběť uspěchanosti a ideologii doby 50. let (obdivovat jste měli krásné svazačky v uniformovaných ústrojích a ne šlechtičny v individualistických modrých róbách). Padla tedy za oběť nůžkám střihačů, stejně jako všechny ty dlouhé hudební úvody, hudební pauzy uprostřed filmů… dneska už není kam chodit uprostřed filmu na kafíčko a zákusek, grenadýnu či ano i viržínko. Občas tedy ještě závěrečné titulky zachovávají tu dlouhou odchodovou atmosféru kina 30. a 40. let – jako je tomu v případě písničky „Dívky v modrém“ a nebo i ne, to podle toho, na kterou distribuční úpravu jste zrovna narazili…

Dnes si můžete letmo připomenout tento styl u pár amerických filmů, kde se ještě v 60. letech filmy dělily „na pauzu“ – jako jsou např. na DVD zremasterované filmy My fair Lady a Thoroughly Modern Millie.

Razantní posun v promítání zaznamenala 50. léta. Tento pozměněný systém znárodněné kinematografie se postupně v r. 1948 transformoval v ideologické úsilí vychovat diváka – čeští komunisté přejali sovětský a nacistický propagační systém válečných filmových deníků. „Filmový zpravodaj,“ „Týden ve filmu“ a kdovíjak se to ještě jmenovalo. A snaha naplnit 2 hodiny promítání – opět s pauzou – byla pak vhodnou podporou pro různé krátké filmy – ať již dokumentární nebo později animované.

Týdeník, krátký film – přestávka - hlavní film vcelku. To bylo schéma distribuce 50. let a počátku 60.let XX. století.

Ještě jako malý špunt pamatuji promítání s přestávkou – na kterou jsme s ovšem vždycky těšili, protože jsme brali útokem bufet a s ním i zásoby Eskyma. To byla – pro nepamětníky – mléčno-kokosová zmrzlina v čokoládové polevě; dnes přežívající zpravidla v podobě různých podvrhů s rostlinným tukem a emulgátory, s tzv. čokoládo-nugetovými polevami, které s pravou čokoládovou polevou nemají nic společného. Svůj název dostala asi podle českého polárního cestovatele 20. let, Jana Eskymo Welzla, který se mimo jiné proslavil svými knihami o Eskymácích.

Pak však jednoho dne „mé“ kino na několik týdnů zavřeli a výsledkem bylo nové kino, s širším foyerem, samostatnou pokladnou, šatnou, ale už bez bufetu, bez balkónových loží a také bez uvaděček, zredukovaných v podstatě na jednu-dvě trhačky lístků u vchodu. Přišla nová doba.

/pokračování/

Foto v perexu: http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&rp=404840&gal=photo