Ve světě se chřipka šíří, bacha na ni, tři a čtyři

Nějak se nám ty viry rozmáhají. Napřed válečné konflikty, teď ekonomická krize a nakonec i sám virus chřipky začaly letos útočit na lidstvo.

Sipek, zdroj vitaminu C, coby pomocnik v boji proti chripce. Skoda, ze ne i proti jiným virum!M. Faltyn a www.remedia.cz/foto/main/vtextu20060906124001.jpg

Tak nám začalo klasické chřipkové období, mohl bych zparodovat slavnou větu „Tak nám zabili Ferdinanda.“ Tentokrát se my snažíme zabít virus chřipky. Už je  zase tady. A číhá za dveřmi.  

Jiří Sovák, blahé paměti, se, coby hypochondr-optimista, podle Menšíkových vzpomínek radoval, když četl, že v Anglii vypukla zase chřipka: „To by tady mohlo být do 14 dnů, to bude zase v našem zdravotnictví bordel!“ 

Ten letošní rok se nám vůbec nějak zabordelil. Začal (již tradičně) třemi základními atributy dnešní doby:

1. 
   projevem Václava (druhdy Havla tentokrát Klause)
2. 
   zdražením nájemného, elektřiny a vůbec všeho co to jen šlo
3. 
   nabytím účinnosti nových „povedených“ zákonů našich zákonodárců

A pak už to šlo vesele dál..., co vám to budu připomínat, namáhejte svou paměť sami. S překvapením možná zjistíte, jak člověk rád zapomíná na to špatné, jak si raději vzpomene na to lepší – a ve shonu dnešní doby možná ani na to ne. A nebo spíše obráceně, spíše se mu vybaví tragédie, a to díky dnešnímu bulvárnímu charakteru našich médií. 

Důchodci si jistě vzpomenou na přilepšení k důchodu od státu – někteří spíše trpce, protože ta almužna nárůst inflace a cen zdaleka nevyrovná. Z těch posledních událostí si možná vzpomeneme na tragédii zřícení mostu ve Studénce, žloutenku a automobilový závod milionářů.  

Co světové události? Ještě tak si vzpomeneme, že zemřel Paul Newman, a téměř bez nadsázky, jeho slovenský protějšek Michal Dočolomanský. Z českých jim byl možná roven Radovan Lukavský. Ten již ovšem zemřel počátkem roku 2008, tedy období, kam naše mediální paměť už příliš nesahá.

A tak to jde vesele dál a milosrdný virus zapomínání se nad námi rozprostírá rozhodně mnohem příznivěji než Alzerheimerova chroba... až naše paměť začne soutěžit sama se sebou a zaobírat se tím, co že se to vlastně stalo nedávno? Virus paměti, je totiž nejen virem vzpomínání, ale i zapomínání. 

Ještě tak si vybavujeme Olympijské hry v Číně, válečný konflikt v Gruzii, až postupně přejdeme k těm aktuálním událostem, a i ty se řadí podle našich zájmů. I to určuje, jakou máme naději, na co že si vlastně vzpomeneme, protože – a to je další zvláštnost naší paměti (a nebo naší lidskosti?) – si mnohem hůře vzpomeneme na to, co se nás bezprostředně netýká. A jakouže to vůbec máme naději, když se nás to netýká? Mnohdy takovou myšlenku zaženeme mávnutím ruky snáze než ten vir...

Otázkou ovšem je, jakou naději mají lidé v Osetii ve vypálených domech, jakou naději mají drobní vkladatelé a pojištěnci v krachujících finančních ústavech. A konečně: jakou naději mají zdraví lidé, když před nákazou malým zákeřným virem se v podstatě nelze ochránit. Vakcína – jako každá injekce (finanční, či politická) – působí jenom lokálně a je jen pro někoho a působí jen na někoho. My ostatní to musíme nějak přežít. 

„Slabí mají z toho smrt“ zpívá Vladimir Vysockij doslova. Což je asi tak nejblíže pravdě. Ekonomické, lidské i politické. 

Ranní rozcvička  

Rozmáhá se v celém světě
Virus chřipky, tak se hněte,
Šíří se a rozrůstá se infekce,
Slabí mají z toho smrt
Ti co si však otřou pot
Ochrání si tak svoje
zdraví. 
 

Či v přebásnění Jaromíra Nohavicy: Ve světě se chřipka šíří bacha na ni tři a čtyři slabý člověk na sto procent chytne ji jedna sprcha vodou chladnou bacil prchá viry chřadnou chřipka nemá vůbec žádnou naději