Trochu zábavně o filmové technologii v praxi - aneb

Jak jsem včera dělal postsynchrony. Vzniká nový český film Modrý tygr. A já jsem si zahrál malinkou roli, kterou jsem musel včera ozvučit. Od natáčení do zvukového studia cesta dlouhá...

Pracovní "mobil" foto.

Asi už jste o filmu Modrý Tygr slyšeli, média jej propírají dostatečně. Potažmo, jak ta seriózní, tak i bulvární... A pokud se pamatuji, tvůrci byli už také "na koberečku" v Kinorevue na ČT24. Chcete-li znát můj osobní názor, snímku dávám podtitul "ekologická pohádka" (ve skutečnosti jde o jakousi moderní, současno evokující fantasy)... ale ať je to žánrově jak je to: odhadem, vzniká po dlouhém čase opět velmi dobrý příběh pro děti. Přečtěte si obsah literární předlohy a scénáře ve výše uvedeném odkazu produkce Negativ a posuďte příběh sami.

Nebudu to víc rozebírat - ostatně, zahrál jsem si jen malinkou roli: docenta, přísedícího na komisi projednávající urbanistickou rekultivaci města. Natáčelo se v horku, v prašném prostředí staveniště v Karlíně; mezi napůl rozbořenými domy. Pochopitelně bylo patřičně vedro. Prašno. A my jsme byli povinně navlečeni v oblecích s kravatou. To člověk zapomíná i jak se jmenuje, natožpak co má říkat za text.

Moje dvě věty role "Docent" zněly:

"Trávicí trakt šelmy nedokáže zpracovat železné částice. Někde musejí zůstávat vyvržené obojky..."

Hádejte, bádejte... víc z této scény ani souvislosti vám neprozradím, alespoň vás to (snad) přiláká do kina. Dále jsem si v Modrém tygru zahrál ještě v jedné finální scéně, spolu s představitelem jedné z dospělých hlavních rolí, Janem Hartlem. Ale celý náš quasidialog byl poněkud překryt davem halasících lidí, a tak mi tedy "k namluvení" zůstaly pouze ty dvě výše uvedené věty.

Z každého natáčení se pokouším pořídit aspoň nějaké to pracovní "foto" - viz např. foto nahoře v záhlaví. Dnešní "pokročilé" technologie v podobě mobilů dovolují pořídit nejrůznější parodie na fotografii, jak to nazývám.

V podstatě jde hlavně o jakési momentky, což je asi tak nejpřiléhavější charakteristika i těch obrázků, které občas zachytím na natáčení já sám.

Nejinak tomu bylo i při natáčení Modrého tygra.

Tak jsem na příklad "lovil" aspoň v kostymérně nestorku českého herectví, paní Libuši Havelkovou (mladší diváci jí znají např. jako babičku z Kouzelné školky - dnes ji nahradila Jana Hlaváčová).

Považte, že paní Havelkové bylo letos v květnu neuvěřitelných 87 let! A klobouk dolů, stále relativně svěží, stále připravena hrát.

A stále aktivní, takže ani to jediné foto, které vám mohu nabídnout, není příliš ostré... prostě ani v tomto věku paní Havelková v klidu nepostojí a nepostojí. Možná je to jeden z klíčů k dlouhověkosti.

Pochopitelně, mojí hlavní snahou je nafotit i sebe v té či oné roli. Někdy někoho požádám, jindy se o to pokouším sám a pak to "nejzdařilejší" foto publikuji na své osobní stránce. Protože ale naštěstí trpím dostatečnou sebeironií i sebekritikou, tak mi dovolte tady uveřejnit mini sérii toho, jak ty moje foto pokusy vypadají a dopadají... (A ne vždy se vše vyvede na první pokus. Uznáte, že např. foto s pozadím TOI TOI WC budkami by vystavil jedině blbec.) Někdy i to tzv. "nejlepší foto, které pak umístím na osobních stránkách, je spíše výrazem zoufalství, že jiné své foto ze samotného natáčení už nemám.

Ale pojďme zpět od mé foto "technologie" k filmové technologii. Při většině natáčení se dnes snaží o tzv. kontaktní zvuk. Tedy o to, že zvuk "sejmutý", nahraný při natáčení scény kamerou, se pak použije i ve filmu. Někdy to však nejrůznější okolnosti nedovolují a tak je zvuk pouze pomocný a dialogy se musejí znovu namluvit ve studiu. Je to úplně stejné jako dabing zahraničních filmů. Na rozdíl od nich tady ovšem člověk namlouvá sám sebe a většinou i svůj původní text a tak se to označuje jako "postsynchrony".

Na postynchrony se člověk, herec, a spolu s ním režisér, zvukař a původně i promítač, zavřou do zvukového studia. A tam se to znovu celé namlouvá. Filmový i zvukový pás jsou rozstřiženy do smyček, které běhají kolem dokola a promítají se na filmové plátno tak dlouho, dokud se herci nestrefí do svých vět tak jak mají, dokud tedy nestrefí správně synchron, či, jak se dnes moderně říká "lipsing", a pochopitelně také správný herecký výraz, o správné výslovnosti nemluvě. Takové stroje na magnetický zvukový pás vypadají na příklad takto.

Uvítaly mne ve své historické podobě při vstupu do zvukového studia Bystrouška, které sdílí prostory slavnějšího studia Virtual. O něm jste určitě slyšeli v souvislosti s dabingem některých zahraničních filmů. Dříve to bývalo jedno ozvučovací studio, pod názvem kino Sport. Tedy, bývalé kino Sport, které bylo zrušeno a vyčleněno tehdy pro účely Státního filmu na ozvučování. Sám jsem v něm kdysi také asistoval při postsynchronech pár českých filmů, ale více se zde dělávaly dabingy. Mimochodem, pár architektonických prvků původního kina se zde zachovalo dodnes, jako např. pseudosecesní vstup na balkony.

Ovšem... to, co vám tady vykládám, patří spíše minulosti. DNES se již filmy neozvučují za použití filmových pásů, nýbrž se vše přepíše na video, případně na hard disk. A obrázek se hercům promítá na televizní obrazovku. Zvuk se pak nahrává a zpracovává digitálně počítačovým software.

Tak tomu bylo i v mém případě. Některé záležitosti se však nemění. Nepočítaje pochopitelně mikrofon, potřebujete také sluchátka, abyste slyšeli, co jste si původně namluvili. Že je to jednoduché? Ani omylem!

Nejde jen o samotný text. Jde také o hereckou intonaci a také o to, čemu se říká temporytmus. Čili, kdy uděláte pauzu, kdy se nadechnete, kdy zvolníte, kdy přidáte, kdy které slovo zdůrazníte... Odborně se tomu říká "technika řeči". A nedejbože, aby po vás chtěli při postsynchronech něco změnit! Ať už udělat jinak pauzu nebo intonaci. To je pak lepší ta sluchátka z uší sundat a chytat se tzv. "na obraz".

Před sebou má tedy herec pultík s původním textem, respektive přepisem textu na obraze. Na uších sluchátka, kde běží původně nahraný zvuk. A k tomu všemu ještě herec zírá na vzdálený televizní monitor pofiderního rozlišení, kdy zejména v celkových, vzdálených záběrech, si herec na ústa nevidí a musí se chytat zvuku ve sluchátkách. Tady to máte celé nafoceno.

Jak tedy probíhalo nahrávání oněch mých dvou vět?

Především jsem začínal mluvit mimo obraz. Můj text začínal na záběru jiného herce. Tady byla sluchátka nezbytností.

Pak jsem zjistil, že jsem si věty při natáčení rozdělil obzvláště pitomě. Říkal jsem je totiž takto:

"Trávicí trakt šelmy [malá pauza] nedokáže zpracovat [PAUZA a pak jedním dechem:] železnéčásticeNěkde [PAUZA] musejí zůstávat vyvržené obojky..."

Natolik se znám, že jsem z toho vytušil, že jsem byl při natáčení pěkně nervózní a bál se abych to nezbreptal... což, pokud se pamatuji se mi několikrát dokonale podařilo. Zaměňoval jsem úspěšně slova částice a obojky... a samozřejmě teď při postsynchtonu se mi to také aspoň jednou povedlo.

Takže jsem to i při postsynchronech "honil". Rytmus, nádechy, nesplést slova. Nešumlovat a správně vyslovovat. (Zkuste si říct "nedokáže zpracovat železné částice" a uvidíte, že většinou vám to "do huby" jen tak samo nepůjde.) Trochu mne potrápili i tím že chtěli právě onu změnu v intonaci. Tedy, abych dal na konci důraz na slovo "obojky". "Dařilo" se mi to tím stylem, že jsem dával důraz jak na slovo "musejí" tak na "obojky" - ale nakonec mne režisér se zvukovým mistrem zpacifikovali a vše se povedlo, jak má.

Pak jsme to poslouchali pro kontrolu. To se dělá vždy. Pro jistotu, pro pocit, že je vše správně i po technické i herecké stránce. Povedlo se, schváleno.

Ovšem hotovo nebylo. Přáním pana režiséra bylo, abych ještě namluvil další roli: redaktora zpráv - ve skutečnosti tedy text, který hraje z rozhlasových přijímačů, které se ve filmu objevují. Jednalo se celkem o tři party. Jeden závažný, pomalý. Druhý byla informační zpráva. A třetí text byl popisné vyprávění.

Co že jsem to namlouval já, ačkoliv hraji ve filmu jinou postavu? Jednak ty rozhlasové texty jsou jinde, než je moje postava, takže mezitím divák můj hlas "zapomene". Jednak to bude zkresleno do reproduktoru rozhlasového přijímače a pak jsem se také trochu snažil pomoci změnou barvy svého hlasu, aby to bylo aspoň trochu jiné. I při tom mi promítali potřebné části filmu, ve kterých bude znít ono "rádio".

Profesionální deformace funguje ovšem za všech okolností. Ať jste sám režisér, nebo herec nebo divák. Prostě, při kontrolním poslechu namluvených jednotlivých částí mi to nedalo a "hodnotil" jsem. Přinejmenším technicky.

Když jsme poslouchali hotovou první část, zvuk mi pustili do reproduktorů. A poslouchali jsme již hotový výsledek, zda je v patřičné délce na obraz filmu - což nebylo vůbec jednoduché, pořád jsem byl příliš rychlý a musel jsem hodně zpomalovat a frázovat s pauzami, aby se to příslušně "roztáhlo". A náhle jsem si při tom kontrolním poslechu uvědomil, že jsem text četl, ale sluchátka, ve kterých byl slyšet původní zvuk, jsem měl odložené stranou. Polilo mne horko:

"Nebyl slyšet při tom mém čtení i ten originál ze sluchátek?"

"Myslím, že nebyl, já jsem je nestáhnul, že?" odpověděl mi zvukový mistr, "Moment, prověříme to."

A po chvíli se ozval: "Ne, je to v pořádku. Ale děkuji za upozornění. Na další je raději vypnu."

A začali jsme natáčet druhou část: rozhlasové zprávy. To se podařilo natočit velmi rychle. Pomohl jsem si přitom fyzickým "trikem". Abych měl trochu jiný hlas, tak jsem si zprava prstem trochu přiškrtil hrtan. Možná si řeknete, že jsem se zbláznil, ale opak je pravdou. I takovéto "pomůcky" občas herec musí použít - a jen tady zopakuji, jak Vladimír Čech daboval kocoura Garfielda. Aby docílil jeho mroukavého hlasového projevu, upravil si hlasový projev tím, že se opřel bradou o stůl... a Garfiled byl na světě!

Pro třetí část, volný popis, jsem si pomohl zase trochu jinak. Široce jsem se rozkročil a při čtení jsem si pomáhal vláčnými rozmáchlými gesty, aby můj projev získal vyprávěcí charakter. Takto, psychofyzickým jednáním, si herci pomáhají ke svému projevu - a co vám budu povídat, jistě znáte historky jak František Filipovský sám řádil u mikrofonu, když namlouval "svého" Louis de Funese.

Pak jsme se ale vrátili ke druhé části, k informačním zprávám. Režisér si přál přidat jednu větu, aby byl text delší, než hrdina v obraze vzteky rozšlápne malý tranzistorák. (Proč? Neprozradím, aspoň máte další důvod jít na film do kina.) Celý původní text zprávy jsme ovšem nenahrávali, ale pouze přihrávali onu dodanou větu. Takovýto způsob je ovšem věc vždy ošemetná. Nejtěžší je se strefit do správné výšky hlasu! Jinak i méně zkušené ucho pozná: "Aha, tohle mi nesedí, to je tam dodatečně!"

Nechal jsem si proto nejprve pustit do sluchátek kousek původního textu, abych chytil onu barvu a výšku hlasu (nezapomněl jsem se znovu přiškrtit) a text načetl. "Hotovo, máme to," ozvalo se z režie oddělené skleněnou stěnou. Ale mně to nedalo: "Můžete mi to pustit?" A nemýlil jsem se. Bohužel. Odchytil jsem sice správně intonaci zvuku - ale zvuku ve sluchátkách a ne v reálu. Byl prostě slyšet hlasový skok. "Můžeme to natočit ještě jednou?" poprosil jsem. To totiž často herci dělávají (jakkoli já sám se neopovažuji za herce), že poprosí ještě jedno natočení "pro sebe", když mají pocit, že ještě mohou svůj výkon vylepšit. Natočili jsme to tedy znovu a k mé úlevě: po té opravě se mi skutečně podařilo trefit výšku hlasu dokonale a bylo vše v pořádku.

S tím jsme se také rozloučili, po přátelském povídání, neboť vězte, že filmoví tvůrci jsou neméně upovídaní, než všichni ostatní a rádi sem tam leccos i leckoho zdrbnou... někdy i v dobrém, jako se to podařilo nám.

A to je vlastně všechno. Totiž skoro.

Tomu, co jsem vám celé popsal, se říká kolegiální týmová spolupráce. Nikdo nikdy nemá patent na rozum a neví všechno, nemůže stačit sledovat všechno a teprve pokud všichni cílevědomě pracují s jedním cílem, pak se může dosáhnout nejen samotných špičkových výkonů, ale i vlastních uměleckých děl. 

A někdy k tomu stačí sejít pár schodů do filmového nebe zvukového studia, či do vystoupat, do jeho filmového pekla, chcete-li...

Premiéra Modrého tygra je naplánována na únor 2012. A já doufám, že mezi diváky toho filmu najdu i vás spolu s vašimi dětmi.