Tři manažerské blamáže

Pracoval jsem krátce před řadou let v jedné velké společnosti. Tak velké, že si zakládala sama na sobě. A od toho byl už jen krůček k tzv. manažersko-diktátorskému řízení.

Což je systém, kde člověk, jako jednotlivec je zcela nepodstatný mravenec a vedení firmy, fabriky, společnosti, zajímá pouze celek. Velmi často zde „manažeři“, ve snaze usnadnit si svoji práci, prostě formalisticky jedou zkrátka stylem:

„My jsme rozhodli, my to víme líp, vy to jen vykonejte. Mozek nechte doma, než půjdete do práce.“

To platí ovšem jen do té míry, než se jednotliví „mravenci“ začnou bouřit proti tomuto direktivnímu jednání.

Pamatuji si tři takové, více méně individuální, mini skandály, přičemž jednoho z nich jsem byl sám hlavním aktérem.

Příběh první

Třídění odpadu

Pracovali jsme všichni v jedné místnosti. Teprve později se tomu začalo říkat „open space“. Tehdy se začalo dostávat do módy třídění odpadu.

S velkou slávou nám bylo vysvětleno, že v té svaté trojici odpadkových košů modrý byl na papír, žlutý na plasty a zelený na vše ostatní.

I začali jsme poctivě třídit… tím spíše, že vedoucí našeho oddělení občas jestřábím okem nahlédl, zdali správně třídíme. Někomu se to dařilo lépe, jinému méně.

Až jednoho dne jsme měli nějakou delší poradu a jeden z kolegů se rozhodl zdržet ještě déle. Protože šel večer na koncert a nestálo mu za to už jet mezitím domů.

Druhý den ráno jsme jej viděli, jak má oči na vrch hlavy… a protože byl svým způsobem známý „buřič“, neboli si nikdy nenechal nic líbit, brzy nám všem, tedy adresovaný na celou firmu, od něj přišel email:

„Jaký smysl má třídit v kancelářích odpad, když večer přijdou uklízečky a sesypou to do jednoho koše!?“

Po skandálním tichu - asi tří dnů - přišla reakce z vedení:

„Uklízečky odpad sesypávají, ale dole v suterénu jej opět třídí do správných kontejnerů.“

Byl to samozřejmě manažerský blábol a všichni se tomu vysmáli. Tím spíše, že náhodně do suterénu zabloudivší zaměstnanci potvrdili mezi čtyřma očima, že dole jsou jen obyčejné směsné popelnice.

Management se následovně zachoval prakticky. Asi po měsíci, když už podle vedení utichla blamáž s tříděným odpadem, přišel email s nařízením, že všichni zaměstnanci mají zakázáno používat hromadnou e-mailovou korespondenci, neboli skupiny @všichni, @Praha @vlastní oddělení. Psát mohou všichni jen individuálně a v rámci svého oddělení pouze se svolením šéfa.

—

Příběh druhý

Vajíčka s mlékem

Když je ve firmě dostatečný počet lidí, vyplatí se jí mít také vlastní stravování. Šetří to čas i finance.

Závodní, či vlastně jakékoli hromadní stravování je práce poněkud nevděčná. Tisíc lidí, tisíc chutí. Musím přiznat, že tehdy ještě nebyla česká závodní kuchyně tak zdecimovaná náhražkami a zdravým stravováním, jako dnes. Ale první vlaštovky se již objevovaly.

Kuchyně vždy závisí od kuchaře. Pokud jste v podobném stravovacím procesu, nebo chodíte do veřejných jídelen, pak zde mívají více šéfkuchařů (např. na týdenní směny). A často pak díky tomu stejná jídla chutnají trochu jinak. A nebo jsou připravována poněkud odlišným způsobem.

A tak tomu bylo i v naší fabrice.

Do hry se dostala vajíčka. Míchaná, podávaná k snídani.

Jednoho dne totiž nastoupil do stravování nový kuchař. Bůhví, kde k němu přišli nebo proč se objevil zrovna ve fabrice. Každopádně už měl představu o zdravém stravování a nóbl kuchařských manýrách oné doby.

V den jeho první ranní směny řada lidí dost zírala na míchaná vajíčka. Nevěřícně, odtažitě. Pár jedinců si odvážně nabralo porci, ochutnalo. Někteří pokrčili rameny, jiní prostě odnesli talíř s oněmi vajíčky rovnou do stojanu na použité nádobí.

Řeknete si, co se dá na čistě míchaných vajíčkách zkazit nebo udělat jinak?

Onen dotyčný nóbl kuchař použil poněkud netradiční, tehdy kuchařsky novátorskou technologii a vajíčka usmažil na mléce! A pochopitelně jej trochu přilil i do servírovacího pekáče.

Ten den se mnoho míchaných vajíček neprodalo. A když už se tato technologie opakovala další čtyři dny, strávníci začali protestovat. A začali bombardovat stravovacího manažera, co že to má jako znamenat. A že takhle ne a vajíčka na mléce vůbec ne… (Dovedu si představit, že mohl někdo mít i alergii na laktózu.)

Stravovací manažer se rozhodl z titulu své moci vajíčka v mléce nařídit. Že to je na rozhodnutí kuchaře, že je šéfkuchař a je to čistě na něm jak bude vařit… atd.

Narazil. On i šéfkuchař.

Nevím přesně, co následovalo poté, jaké všechny reakce se sesypaly na hlavu onoho manažera i šéfkuchaře.

Výsledkem bylo, že oba kapitulovali. A po dalším „korespondenčním“ týdnu míchaných vajíček v mléce, se vše vrátilo do normálu a již nikdy nám v tomto podání míchaná vajíčka neservírovali.

—

Příběh třetí

A ještě jednou vajíčka - pro manželku.

Vajíčkovým aférám však nebyl konec.

Já sám osobně jsem na tuto položku velmi citlivý. A nejednou jsem zesměšnil profesionální kuchaře, pokud toto jídlo nějak mrvili.

Jednou z mých slavných historek je, jak jsem během Filmového festivalu „zničil“ kuchaře v Hotelu Thermal v Karlových Varech. Respektive i servírku.

Byl jsem tehdy festivalovým hostem a snídani jsme měli jaksi v rámci ubytování. Tedy zadarmo. V nabídce byla rovněž míchaná vajíčka.

Protože jsem však měl již s restauratérskými vajíčky své zkušenosti, bedlivě jsem se u stolu rozhlížel kolem, než ke mně přišla servírka. To co jsem viděl u ostatních, mne nenadchlo. Hutná, podivně bledá hmota… o jejím způsobu přípravy jsem měl jasnou představu. A také jsem se o ni podělil se servírkou:

„Poslyšte, ta vaše míchaná vajíčka, to je ta šedozelená napařená hmota z jednoho hrnce, co kuchař potom fláká sběračkou na talíř?“

Byl to asi popis tak přesný, že se servírka zmohla jenom na : „No.“

Poděkoval jsem jí a šel se najíst… jinam. A draze a za své. Hlavně ale tam, kde ale měli vajíčka udělaná opravdu jemně, chutně a profesionálně.

Ve fabrice, kde jsem tedy před lety pár let pracoval, když už se situace s mléčnými vajíčky uklidnila, se vesele vajíčkovalo dál.

Nevím, který ze dvou kuchařů následně najednou začal „zlobit“. Vajíčka bývala tzv. přetažená, občas lehce připálená nebo naopak nedovařené se stopami nehotového bílku… prostě hnus.

Jaké správný Čech jsem napsal stížnost. Dostalo se mi odmítnutí, že stravovací manažer nic takového nezaznamenal a že kuchař svou práci dělá dobře.

Tak jsem nasadil tvrdý tón.

„Vás jsem na snídani ještě neviděl a to mám celý měsíc pouze ranní službu. Vy chodíváte průběžně na desátou, kdy vás vídám o mé pracovní pauze. Takže pochybuji, že víte, jaká jsou vajíčka k snídani.

A pokud se týká kuchaře, tak ať si ta vajíčka podává ráno manželce k snídani sám.“

A to už bylo hodně tvrdé i na manažera a přešel do útoku.

„Urazil jste manželku šéfkuchaře!“ odepsal mi drze.

Smíchy jsem málem spadl ze židle, když jsem to četl.

Pak jsem si řekl, že si přeci tohle nenechám vnutit, i když je to pravda (neboli, že si myslím, že by séfkuchaře manželka s takovou uvařenou hrůzou poslala do háje), a rozhodl jsem se pro zákeřný protiútok.

Alias, se sviněmi - svinsky.

Napsal jsem vychytrale, že já se nedomnívám, že bych chtěl někoho urazit, protože zastávám zásadu, že svým nejbližším dávám vždy to nejlepší. I když to s původním příliš nekorespondovalo, manažer si na mne už netroufnul. Litera scripta manet.

Manažer pochopil, že jsem mu touto reakcí vytřel zrak a…

A byl klid.

A budete se divit, od té doby byla vajíčka opět normální, ve standardní restaurační kvalitě, což bylo pravidelně kontrolováno, a nebyl už důvod k vajíčkovým stížnostem.

Celá věc tedy měla nadále hladký průběh.

S výjimkou jediného: že když manažeři manipulují takto hnusně s lidmi, tak je dobře, když si to lidé nedají líbit!