Taky máte před svými zahraničními hosty vnitřní pocit trapnosti?

Pokud netušíte, co mám na mysli nebo nemáte tu „možnost“ - zkuste si Prahu někdy projít, coby turista. Valit budete oči a vypadnou vám z důlků.

Přiznám se, že inspirací byl blog Antonína Jelínka „Předkové za nic nemůžou.“ Odkaz Protože nejhorší na tom je, že ze za nic nemůžou ani zadkové – tedy „MY“, kdybych to měl brát takto lingvisticky.

Jednou za čas mi přijede nějaká ta návštěva. Domácí, zahraniční... no a jak jinak strávit část času než prohlídkou těch nejznámějších pamětihodností Prahy.

Jsou to chvíle, kdy v okamžiku kdy se mi podaří zapomenout, kolik jsem vysolil za vstupné, se kochám tou architekturou. A nořím se do historie té doby.

Pak ovšem opět nastoupí „praktické náležitosti“ v podobě „ať naříkají, ale ať platí.“

Takže jsem pro sebe i návštěvu zakoupil vstupné na Staroměstskou věž.

Archivní foto, podzim 2023 – letos jsem nějak „Staromák“ nefotil.

Ale pak jsem byl nemile překvapen, když jsem se hnal k výtahu na věž. Byl jsem VYKÁZÁN, že to si musím koupit zvlášť vstupenku. Známý prohlásil, že si to vystoupá pěšky. Hanba mne fackovala. Ale nedal jsem se. Odešel jsem si koupit vstupenku a absolvoval trapnou podezřívavou kontrolu nahoru i posléze dolů, zda jsem si tu „jízdenku“ přeci jen nezfalšoval.

A při pohledu na výtah mi došlo odkud, že se ve filmu Sexmise inspirovali jejich zahleslovaným výtahem. Tady tedy heslo žádné nebylo potřeba, ale „Kur-va!“ jsem měl chuť zvolat taky.

Vrchol turistické trapnosti pak můžete prožívat na Pražském hradě.

Tady máte k dispozici pouze dva tzv. návštěvní okruhy – v každém po 4 objektech a dva samostatné objekty. Ovšem, pokud byste chtěli pouze např. Chrám sv. Víta, máte smůlu. Lze jej navštívit pouze v rámci okruhu.

Prostě z vás ty prachy vyrazí – za sv. Vít, plus další tři objekty, které zpravidla nepatří k vrcholům turistického zájmu, jakkoli jsou třeba pro Pražský hrad významné.

Pojďme se na ně podívat.

Navštívit chrám svatého Víta je vždycky zážitek. Jen se v poslední době vždycky přitom naštvu.

Ze všeho nejvíc mi totiž vadí to, že jsou zde „trasy“ pro vyvolené – s davovými průvodci. Ve zbytku chrámu si pak počínají jako by jim všechno patřilo. Dokonale blokují svým tlacháním jednotlivá místa. A nakonec, dokonale otravně stylem „Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“ hrnou svoje turisty, hlava nehlava.

Vyfotit pak cokoli „jen tak“, je téměř nemožné.

V jednu chvíli jsem tak zametl s česko-francouzskou tlachalkou a jejími doslova se rozvalujícími „svěřenci“. Vecpal jsem se prostě za dotyčnou, abych si v klidu vyfotil kapli sv. Víta – když jsem jí před tím poskytl dostatek času a prostoru k vysvětlování – pro to zase já pochopení mám. A „madame“ rovněž pochopila a skupinka poodešla o celý metr dál.

V tu chvíli můj známý byl jen „podružnou“ rekvizitou pro mé focení. Ale nezapomínal jsem na něj. Nicméně jsem to nepřeháněl. Ono to totiž ani dost dobře nešlo. Člověk se musel umně proplést, nejen těmi lany vymezujícími chůzi.

Že bychom navštívili hrobku český králů, na to mohu už několik let zapomenout. Inu, aspoň mají jejich veličenstva zasloužený klid. – Jen při pohledu na modernistický sarkofág hrobu Karla IV. si vždy vybavím naše pražské tramvaje Porsche.

Tentokrát byla naše návštěva chrámu sv. Víta takřka „poloviční“. A divím se, že nikdo neprotestoval a nedožadoval se snížení vstupného. Celá čtvrtina chrámu je totiž pod plachtou – rekonstrukce. Nepředpokládám, že mne podezříváte z toho, že bych neuznával nutnost takovéto rekonstrukce. Jenže vstupné platím celé.

A pod plachtou není jen ten kousek na fotografii, ale celá pravá strana až ke mně. Tím pádem jsem také nemohl známému ukázat originální oltář Františka Bílka. Originální je nejen uměleckou řezbou, ale také tím, že je zde text proveden jeho vlastní typografií /archivní foto, podzim 2023/.

Venkovní počasí bylo příjemným vedrem. A protože jsem ten areál i onu trasu již absolvoval, přešel jsem na úsporný režim. Takže jsem známého vyštval na chrámovou věž samotného. Nejenže se tam platí extra vstupné, ale slíbil jsem mu hezké obrázky na Prahu. Snad ano.

Já jsem se mezitím ve stínu kochal okolním turistickým ruchem. A když přišel kamarád z věže, což bylo v pravé poledne, nastoupila před Starý královský palác malá jednotka. Namísto samopalů měli hudební nástroje jak ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. A rozehráli se poledním koncertem dechové hudby „starých mistrů“, moc jsem to neidentifikoval.

Raději jsme se přesunuli k dalšímu bodu placené prohlídky – k Vladislavskému sálu.

Pokusil jsem si tipnout, kolik stál jeden stojan držící provazy – u každého je vyražen na úpatí lev. Pod 10,000 Kč za kus bych to netipoval.

Odskočili jsme si do místnosti, která byla vloni pro mne příjemným překvapením. Jsou zde vystaveny kopie korunovačních klenotů. A výjimečně jsem selfíčku neodolal.

A protože možná připravuji při příležitosti nadcházejícího vystavení originálů 28. září jistý blogerský počin, ponechám bez dalších komentářů.

Dalším místem byla Bazilika sv. Jiří. Tady jsem rovněž známého „vypustil“ do světa a sám jsem usedl a kochal se atmosférou.

Poté jsem se „kochal“ u vchodu sedící prodavačky vstupenek na zdejší koncert. Namísto, aby trpělivě říkala, že ona vstupenky neprodává, štěkala na všechny turisty – až jsem se divil, že jí nezaskočil ten chleba zabalený do papíru, kterým se zrovna cpala. Nekecám. Jistě si dotyční odnesli hodnotný zážitek ze setkání s ní.

Nakonec následovala Zlatá ulička.

Pamatuji ještě moment, kdy se za ni extra platilo... no a samozřejmě, kdy bývával vstup zdarma. Tentokrát jsem do ní ani nešel – obětoval jsem celou 1/4 vstupného. Vloni jsem si to užil dostatečně – z čehož pochází ono foto, podzim 2023, abyste se nedivili, že jsou všichni nabalení.

Já jsem si mezitím odskočil do komplexu buněk montovaných speciálně pro kofeinový fastfood. Zažil jsem tam pomalu víc než za celou prohlídku Pražského hradu – ale to je na zcela jiné povídání. Naznačím jen, že jsem mimo jiné „bojoval“ s novou firemní mobilní aplikací. Všechno dobře dopadlo, přístup byl naprosto přátelský – dokonce jsem navíc drink dostal na účet podniku. Aspoň tady se někdo snaží na úrovni.

Tím bych mohl „pražské postřehy“ ukončit, ale přidám ještě detail z druhého dne.

Druhý den, už zavítáme jen do Valdštejnských zahrad, v podhradí. Stojí za vidění, ale víc vám neprozradím. Snažte se sami.

Dodám pouze, že tady vždycky dávám průchod svému „deklamačnímu já“. To když mým užaslým hostům předvádím dokonalou akustiku „scény v arkádách“. Posadím je do hlediště na místo, odkud je níže uvedená fotografie. Sám se postavím na scénu a spustím:

„Mor na darebáky. Říkám a opakuju – mor a neštovice a pomstu...“

Je to můj oblíbený, nadčasový monolog Jana Wericha a jeho úpravy shakespearovského Jindřicha IV., pod názvem Falstaffovo babí léto. Efekt je vždy dokonalý. Vnější i obsahový. A hlavně: pravdivý.

Tím „ukojím“ svůj smysl pro dramatičnost.

A pak už se zase jen stydím. Za ty darebáky a za ty poplatky a nehorázné ceny, počínaje nedalekým „europárkem“.

Někdo mi může namítnout, že údržba i provoz něco stojí. Poslal bych ho do hajzlu, a to doslova.

Na záchodky se vstupem 20 Kč, ve Valdštejnské zahradě. Drze je zde cedulka, že jde o soukromého provozovatele. Původní, bohatě tepaný vchod „Muži“ je uzamčen, chodí se kolem česko-cizojazyčných ženštin přes „Dámy“. Jedna z nich sem evidentně patří, druhá si sem odskočila z úklidu zahradního areálu. Protáhnete se probouranou příčkou na „Pány“, kolem trosek zabezpečovacího turniketu. A dojem z celé pražské architektury a historie vám zkazí prostá kachličkárna; naštěstí aspoň čistá a udržovaná – ale tohle čekáte spíš někde v nemocnici a to ještě v rámci jakoby rekonstrukce, nikoli v historickém centru Prahy.

A proč bych toho či onoho poslal někam? Kdysi byla návštěva pražských pamětihodností opravdu věcí prestiže a pocitu hrdosti z národních hodnot našich předků. A prestiží státu. Možná, že ne vždy bylo zdaleka tak načančané. Ani ne tak ochotné. Ale NIKDY jsem přitom nemíval pocit, že jsem jenom peněženka a obtížný hmyz „na čtyři“.

A to je z mého pražského turistického toulání asi tak všechno.

Utěšuje mne jen to, že moji hosté zpravidla netuší, jaký byl původní stav normálně a jak byl normální. Takže jim se to líbí. Zatímco já se v duchu propadám hanbou, kam jsme to dopracovali s odíráním návštěvníků Prahy a jaká že je úroveň turistických služeb.