Svět je kulatý míč

a my do něj kopeme - napsal jsem ve svém úplně prvním blogu. A myslel jsem na to, že sem budu psát občas nejen celé myšlenky, ale i jakési střípky a drobné postřehy. Tady zase jednou je několik z nich.

Jedním z prvních dnešních střípků, které jsem potkal, bylo neuvěřitelné datum: 31. září. Bliklo na mne tak rychle, že jsem se domníval, že jde o optický klam skrze okno tramvaje. Nebylo tomu tak! Stanoviště řidičů tramvají na Palmovce má z nějakého důvodu toto datum, které se střídá s přesným časem. To blikání bylo tak rychlé a neuvěřitelné, že jsem ani nestačil zareagovat a vyndat z kapsy mobil, abych je vyfotil. Snad to datum nikoho nepoplete, i když asi nebudu jediný, kdo na to zůstane zírat.

• Neuvěřitelných věcí potkává člověka v životě spoustu. Řadu z nich zažijeme sami, jiné nám někdo zprostředkuje... ať již vyprávěním, svědectvím, např. o svatém zjevení, nebo nějakým audiovizuálním materiálem (o tomtéž)... a my se občas rádi necháváme klamat, jindy neradi a ani vlastním očím člověk nemůže občas věřit neb netuší zda se nejedná o klam, podvod či pouhou iluzi. Proto máme tak rádi kouzelníky. Víme, že "podvádějí", ale hrají s námi čestnou hru: všichni vědí, že jde o iluzionistický trik. A jestli po něčem hodně toužíme, je vědět jak se takové kouzlo provádí. Ale zároveň nás to mrzí. Proč? Protože jakmile víme jak se to dělá, ztratí trik své kouzlo.

Dalším pootočením Zeměkoule i mých myšlenek byl otec, který dnes ráno před sedmou vystupoval se svou dcerkou z tramvaje... a v ruce držel plyšového Krtečka. Děcko bylo očividně k hračce tak upnuté, že musela podstoupit cestu tramvají. Potěšilo mne to, že aspoň některé české hračky nezanikají v nelítostné zahraniční konkurenci.

1. První vzpomínku mi tato hračka vybavila právě díky neústupnosti své majitelky. Každé děcko si prochází tímto obdobím a je jen otázkou k jaké hračce se upne. Velmi často to jsou nejrůznější méďové... tedy hlavně ti klasičtí čeští, pěkně chlupatí a kulatí; ne ty vyzáblé pleteniny typu Beanova medvídka nebo nedej bože Kukyho. 
   Já jsem v tomto směru držel "v zajetí" jinou hračku a sice opičku. Dostávala to, chudinka, ode mne zprava zleva... zejména pokud byla hrachová kaše, kterou jsem k smrti miloval. Dovedete si představit ty následky, když se tříleté dítě nezřízeně něčeho přejí. Ještě štěstí, že otec tehdy v té době dělal v profesonální čistírně oděvů (a ne ledajeké: šaty osobně čistil třeba prezidentovi Antonínu Novotému nebo semaforskému Waldovi Matuškovi) a tak se milá opička pravidelně podrobovala procesu praní v trinitrotoluenu a jiných chemických čistidlech. Skončila neslavně v kamnech, kam ji osobně hodil táta za mého "nadšeného" souhlasu a na její místo nastoupila opička dvě - o proti té původní asi o hlavu větší a rozhodně chlupatější. Ta to také schytávala o hodně méně neboť jsem mezitím vyspěl do věku 5 jar a naučil jsem se korigovat míru toho, co můj žaludek snese.
2. Druhá vzpomínka už je bezprostředně spojena s krtečkem. Když se kamarádovi v Rusku narodila dcerka, podaroval jsem ji DVD s výběrem toho nejlepšího z krtečka. Od té doby se stal jejím oblíbeným zviřátkem a nejrůznější hračky, kalendáře putovaly mezi Moskvou a Prahou; naposledy vloni v podobě zimní čepice a kulicha s krtečkovými motivy. A protože dotyčná už krtečkovi přeci jen odrostla, "vychovávám" si dalšího, nyní ročního následovníka od jiného kamaráda - pro změnu až v Kazachstánu. Ten už dostal do vínku přímo maňáska-krtečka a pochopitelně DVD.

A ještě jeden střípek. Týká se čtení. A sice čtení v dopravě. Vždy mne poteší, když vidím, jak si někdo takto prohlubuje ducha. I když mi asi oprávněně namítnete, že např. čtení Blesku, Aha a jiného podobného bulváru ducha příliš nezvelebuje. Stejně tak lze pochybovat o nějakých knihách věnovaných fantasy apod. Ale čtení to přeci jen je, a díky za každého, kdo neprobloumá čas v dopravě, ale rozloží noviny, otevře knihu, zapne nějaký ten čtecí mobil nebo Ebook-reader.

* Já osobně si nedovedu představit život bez knihy, přesněji řečeno, bez čtení. Už jako kluk jsem se nejednou praštil do kandelábru, když jsem se cestou z knihovny začetl... a občas se i otočil v půlce cesty a šel si vypůjčit něco silnějšího, protože vypůjenou knihu pro děti 6-7leté jsem zkrátka přečetl cestou. Dojíždění do základní školy a gymnázia tuto moji zálibu ještě více prohloubilo. Takto jsem se např. v 16 dokázal naučit za půl roku maďarsky - ale dneska už, bohužel, "nem tudom". Jazyk jsem používal jen krátce a brzy zapomněl. Stejně tak jsem vášnivě četl knihy, když jsem dojížděl do práce z Prahy 9 na Prahu 5 jednou tramvají - bylo to ideální, hodinu a 15 minut jsem si mohl číst.

Co se člověk v mládí naučí, praví známí přísloví... I zatoužil jsem po čtení při nynějším dojíždění do zaměstnání. Bohužel, zakoupené čtecí zařízení vykazovalo technologicky tolik drobných, život znepříjemňujících nedostatků, že jsem využil možnost je ve 14 denní lhůtě vrátit a vrátil jsem se opět pokorně knize. Prozatím.

Tak takhle se koulel ten můj dnešní svět za ranních paprsků časného rozbřesku, který jsem pro vás také zachytil...

Mobil foto: © Martin Faltýn