Suvenýr, suvenýr

Jak praví kdysi známý hit Waldemara Matušky „bez vzpomínky nelze odjet, mám těch krámů plný krám“. Máte také doma plno „krámů“?

Domníval jsem se osobně, že „sbírání“ suvenýrů začalo někdy v měšťanských letech 19. století. Zejména paničky, když odjely do lázní, chtěly si přivézt nějakou památku (pokud to rovnou nebylo skryté robátko, jak se to tak přiházívalo). – Jistě to začalo tím, že jste si na kolonádě koupili nějaké pítko na vodu z pramene a to byl pak ten první suvenýr, ke kterému se přidávaly různé drobnosti.

Rozmach musel být i v době různých, zejména pánských, ale i dámských turistických spolků. Kdy se prodávaly z místa návštěvy nejen plechové štítky na turistickou hůl. Tady to mohl být třeba půllitr z místního pivovaru, později (když už nebyly hole v módě) se vyráběly plakety, apod.

Wikipedie hesla „Suvenýr“ mi tyto postřehy jen potvrdila.

A pro každého z nás je suvenýr něco jiného – podle dojmu, nálady i osobního posouzení; jiné suvenýry jsou naopak povinností!

Tak na příklad být v Paříži, navštívit Eiffelovku a nepřivézt si ji coby suvenýr domů, to je neodpustitelný hřích.

Mne v tomto směru inspiroval o 15 let starší bratr. V roce 1968 vycestoval na výměnný fotbalistický zájezd do Paříže a Eiffelovku si pochopitelně přivezl. Zrovna takovou, jaká je ve filmu „Aféry mé ženy“. Bratr už pár let není, Eiffelovka je buď stále na jeho bývalé chatě nebo už v popelnici. Ale kdykoli si na bratra vzpomenu, patří k němu i tenhle suvenýr.

Celou kolekci suvenýrů mám z mého oblíbeného řeckého ostrova Korfu. Diskobolos a Palas Athéna v kovovém provedení jsou jen vrcholem... zbytek, hlavně v alabastrové a sádrové verzi, je pečlivě uložen v krabici. Až jednou otevřou moje muzeum, bude tam, co vystavovat.

Co všechno pokládám za suvenýry? Asi všechno. Včetně třeba blue tooth repráčku, sluchátek, multi zásuvek a jiných elektronických cetek.

Asi nejoriginálnější suvenýr je tento:

Ne, nejsem fanda Hvězdných válek, že je to R2-D2 jsem si musel vyhledat na internetu. TOHLE je box na popcorn, z mé návštěvy tokijského Disneylandu. (Odkaz je na blog, kde je i má fotografie s R2-D2.)

V souvislosti s Japonskem a Tokiem musím dodat, že při takovéto cestě zásobuji suvenýry nejen sebe, ale své dobré přátele a známé. Jaksi mám za povinnost přivézt každému nějakou maličkost (že oni mi pak, až na pár výjimek, nepřivezou ani suchý z nosu, jistě nemusím dodávat).

Z těch cennějších či dražších suvenýrů jsem si kdysi na Korfu koupil jednoduchý zlatý prsten (na lepší nebylo) a nebo v Egyptě suvenýrový papyrus, na kterém je Strom života.

A tím bych to mohl ukončit. Suvenýry byly, jsou a budou součástí našeho života a tak to má zřejmě být.

Vlastně ještě ne: můj blog by nebyl úplný, kdybych vám nenabídl „Suvenýr, suvenýr“ Waldemara Matušky – v původním aranžmá 60.let.

/všechna zde zveřejněná foto autor/