Sicílie 2 - Není nad hezký výlet, až na to drama

Tak tedy, podlehl jsem přání přítele a synovce a vyrazil s nimi do Itálie, na Sicílii. S prvním proto, aby viděl, i když už moc nevidí; s druhým proto, aby tam mohl existovat neb jazyky nevládne. - A co uděláte v dovolenkové nudě?

Jak to všechno začalo a jaké visely otazníky nad naší cestou s cestovkou na Siciíli, to vše najdete v první části. Ale zážitkům nebyl zdaleka konec – naopak, přišlo vyvrcholení v podobě výletu.

Hotelový resort Torre Normanna se snažil svým hostům pobyt co nejvíce zpříjemnit. (Kdybyste ovšem věděli co mi dalo jen práce natlouct si do hlavy JAK se náš resort jmenuje a JAK se to píše..!)

Přiznám se, bylo to zase jednou příjemné pozorovat, že jste v péči profesionálů evropské úrovně. I když zde také byly personální rozdíly. Nicméně starší generace číšníků a jiného personálu NIKDY neztratila glanc a host byl pro ně svatý. – Hlavně: bylo to nenucené, nikdo vám nedával najevo, že se snaží – prostě to bylo samozřejmé, automatické a mimochodem.

Takže když v hotelovém bufetu číšník nalil platící dámě proseco do skleničky a já si je objednal vzápětí také, dostal jsem je do skleničky rovněž. – Jindy: pouze do „all inclusive“ kelímku. Ale ta sklenička svědčila právě o tom naprosto profesionálním přístupu k hostu.

A profesionální přístup si zachoval i pracovník údržby, když jsem jej v deset večer zburcoval, že mi nefunguje splachovadlo. No fungovalo-nefungovalo. Kdo mohl tušit, že na splachovadlo je potřeba použít grif „obouruč“?

Pracovník údržby přišel, neřekl půl slova, předvedl a spraživ mne lehce pohrdavým pohledem, zase odešel. Bylo to ovšem spíš k smíchu a typově připomínal Paula Preboista z Funésových filmů.

Tímto a podobným „literárním figurkařením“, neboli drobnými zážitky, bych dokázal naplnit celý blog. Nás však tentokrát čekala velká událost, která nabrala nečekané rozměry i kvality a skutečně vyvrcholila otazníkem: JAK SE DOSTANEME DO HOTELU?

Nejprve jsme se však z hotelu museli dostat a vydat se na výlet – směr Palermo.

„To vše je jen pro mne!“ psal jsem v legraci známým přes chat. Nebyla to samozřejmě pravda.

Hotel se o nás na výlet postaral dokonale. Dostali jsme celodenní stravu na cestu a nebylo to odbyté! Na foto ovšem nesu ještě jídlo pro naše přidělené sousedy od stolu, které vám pochopitelně GDPR neukážu. Byli to sympatičtí třígenerační lidé (babička, maminka a vnučka) a byla s nimi někdy i legrace.

Čekal nás skutečně celodenní výlet. Počasí nám přálo a tak jsme se těšili. Zájezd byl samozřejmě svozový – byli jsme ve velkém klasickém turistickém autobusu, turisté byli i z jiných hotelů. A pochopitelně tu byla naše delegátka, paní Zuzana.

Cestou jsme ještě přibrali místního italského průvodce. Pozdravil nás „česky“ a to bylo celé, co za celou dobu výletu řekl. Zbytek času věnoval svému mobilu, zatímco vše ostatní odmluvila a zařizovala paní Zuzana. Pochopitelně, nebyl s námi zadarmo, ale chápeme, že to tak muselo být: průvodcovskou licenci mají jen místní. Říká se tomu „ochrana trhu“. A la EU.

První naše zastávka nebylo ovšem Palermo, nýbrž sousední městečko zvané Monreale. Byla to příjemná zastávka: tím spíše, že pro nás bylo vše nové a čerstvé.

A hned první, co nám bylo spolu s historií naservírováno, byla místní historka.

V nějakém tom středověku bohatá žena zabila svého nevěrného manžela a jeho hlavu pověsila na balkón. Tím pádem jí to prošlo (z toho vidíte, že Sicílie byla vždycky svébytná) a zrodila se tradice originálních keramických váz. Kdo chce víc detailů, musí zkrátka listovat internetem, cestopisy já nepíšu. – Upřímně, ty vázy se nám moc líbily a mít na to peníze i zavazadlové možnosti, určitě bychom neváhali.

I tak jsme později zpáteční cestou nakoupili suvenýry. Ti šetrnější z nás (synovec) si pak rvali poslední vlasy když zjistili, že třeba v sousedním domku možno bylo stejnou magnetku na ledničku zakoupit až o 2-3€ levněji. – Bohužel, na courání sem a tam a hledání levnějších cetek nebyl čas. Museli jsme jet dál.

Nyní jsme však pokračovali uličkami k tomu hlavnímu – katedrála Monreale. Úžasný interiér, celý s mozaikami zobrazujícími biblické výjevy. A to velmi přesně, posloupně a podrobně.

Shodli jsme se později, že ze shlédnutého se nám tato katedrála líbila nejvíc.

No a pak ještě shlédnout významný výhled na město Palermo (jsme vzdáleni 15 km) a můžeme se do něj vydat!

Teda, kde všude jsme byli v Palermo a co jsme viděli – na to se mne, prosím, neptejte. O Palermu vám musí stačit Wikipedie. Zbytek je pár desítek fotografií někudy, kudy jsme šli...

Ano, přiznám se vám předem – raději bych dal přednost volnějšímu tempu Palermem, i volnějšímu výkladu. Maje citlivé uši, bezdrátová sluchátka s výkladem milé a obětavé paní Zuzany, jsem strčil do kapsy asi po 10 minutách. Uši mám jen jedny a mozek taky. Od 11 do 13 h být zásobován technicky mírně drnčivým výkladem informací... brr!

Co ti tedy pamatuji, apod.?

Náš výlet jsme zahájili na hřbitově. To si ještě pamatuji. Jednak proto, že hřbitovy bytostně nesnáším, jednak proto, že tento je prý tak významný, že vám jej po smrti pronajmou maximálně na 2 roky, pak se musíte přestěhovat – natolik je to prý žádané místo. Součástí na toto místa byly i katakomby, s hitem dvouletého mumifikovaného děvčátka... asi chápete, že jsem vynechal bez rozmýšlení. Přítele jsem ze hřbitova vytáhnul po 5 minutách, během kterých jsme si došli na WC zdarma, jak bylo inzerováno. Místní „donové“ nám jistě prominou, že jsme jejich vzácný a žádaný hřbitov neprošli. I tak jsem stačil udělat tuto fotografii.

Následoval přejezd, odhadem, někam k Palermské katedrále. Byli jsme zde vyklopeni s tím, že v 15h bude odjezd z parkoviště za Operou, kudy se určitě během exkurze podíváme. U katedrály byl dokonce alegorický vůz.

Pak jsme šli „jinam“- za stálého drnčení výkladu a hlavně, za stálých zastávek před památkami – sice s hezkým výhledem, ale na únavném slunci.

Omlouvám se paní Zuzaně, ale to byl průvodcovský nerozum.

Porta Nuovo

Před katedrálou

Socha španělského krále Sicílie, Karla V

Piaza Prettoria

Stejně tak nerozumné bylo nás protáhnout vším hlavním co Palermo nabízí během pouhých dvou hodin. Naše morálka (nás tří) byla nalomená už v momentě, kdy jsme přišli na Quattro Canti – neboli náměstí se sochami čtyř ročních období.

Odtud jsme se bez zastávky! táhli neskutečně dlouhou ulicí – prý směrem k tržnici, kde si zaručeně pochutnáme na místních specialitách. Zatím jsme „vandrovali“ tou ulicí, občas jsme bylo upozorněni, že tady je jediná indická restaurace, že tyto masové koule jsou zdejší místní jídlo (ani jsem je v tom tempu nestačil vyfotit) a byli jsme hnáni dál, zatímco kolem nás se debužírovalo.

No, to prostě nejde! Vzbouřili jsme se – tedy my tři – a opustili spěchající skupinu u Opery, kde jsme si zabrali pro sebe jeden a půl stolku před barem Vularie.

Synovec se inicativně vypravil za Operu, najít parkoviště kde máme ve tři sraz. A následně jsme báááječně popíjeli venku u baru. Nějaká, snad ještě o půl kilometru vzdálená tržnice nám mohla být ukradená.

Pivaři si dali pivo. A já si dal napřed zmrzlinu!

Tedy – já si ji původně neobjednal. Dal jsem si limonádu v plechovce a pak jsem ukázal od stolku směrem k baru a zeptal se, zda mohu platit kartou.

Zahraniční pracovník, zřejmě alžírského původu, uměl anglicky zřejmě jen o málo více než můj synovec. Zato na mne něco spustil italsky. To jsem se pro změnu nechytal já. Tušil jsem, že něco vyjmenovává... nechal jsem tedy „kreditku“ prozatím plavat. Navíc vedle baru byl bankomat, tak to bylo jedno.

Co nebylo jedno, na co se mne číšník ptal. Ze záplavy italských slov jsem pochopil jedině „lemon“, tak jsem řekl: lemon.

A po chvíli mi přinesl zmrlinu – sorbet!

Samozřejmě jsem od přítele i synovce sklidil posměch, do té doby než dostali ochutnat. Zmrzlina mi zachutnala natolik, že jsem si dal jednak druhou rundu limonády v plechovce a objednal si ještě mrzlinu „fragole“. Tedy podle obrázku. Že fragole jsou jahody bych se v životě bez obrázku nedovtípil.

Nebyl všem zážitkům konec. Ani kreditním.

Předcházelo tomu, že jsem strčil opět nos do barového menu a objednal si podle názvu i ceny speciální kávu Morocco!

Přiznám se, že to byla nejlepší kávová specialita, kterou jsem dosud pil! Skvělá pěna na vrchu, s posypem. Chuťově plné espreso. Trochu mne mrzí – pro příště – že mne nenapadlo kávu zamíchat, protože dole pak byla skvělá čokoláda.

Ale i těm nejhezčím momentům je někdy konec a blížila se doba našeho odjezdu. Šel jsem zaplatit kreditkou, což bylo možné, jak jsem zjistil. Dokonale jsem se přitom ztrapnil. – Platil jsem za nás všechny a cena přesáhla 50€. A po mně to chtělo PIN. Protože to byla kreditka, kterou pěžně nepoužívám... ani na potřetí se mi to nepodařilo a nechtěl jsem riskovat blokaci (PIN byl v mobilu ponechaném u stolu venku a odejít tam mi přišlo trapné – aby si nemysleli, že chci zdrhnout bez placení). A zaplatil jsem hotově. – To jsem přitom ještě zatoužil po vystavené nemleté kávě. Bohužel, vystavené víno zakoupit bylo lze, onu kávu nikoli.

Opera

Na parkovišti za Operou nás čekalo překvapení. Nikdo tam nebyl! Posléze se tam objevilo pár lidí z našeho hotelu. Ani my ani oni netušili, kde že je autobus a ostatní, včetně paní delegátky. A co horšího, začalo nepříjemně poprchávat.

Paní delegátka se objevila asi za 10 minut, pochopitelně ona s deštníkem. A že si máme přejít o 50 m dál přes křižovatku, neb tam je vhodnější parkování. Ne, neřekl jsem nahlas, co jsem si v tu chvíli myslel, ale vy si to snadno domyslíte.

Nějak jsme to překonali a nasedli do autobusu a rozjeli se směr naše hotely. Obloha se začala silně zatahovat. Dokonce se mi podařilo na video zachytit blesk. Tady máte jeden jediný snímek z videa, kde se blesk zobrazil.

Tady nám cestou bylo hej. Ale čím více jsme se blížili k hotelu... houstl nejen déšť, ale i atmosféra v autobuse. Nakonec se ukázalo, že autobus v tom dešti nahoru nevyjede. A paní delegátka zorganizovala naštěstí hotelový mini bus. Jenže...

Jenže když jsme přijeli pod naši „horu“, byla taková průtrž mračen, že mezi hlavní a odbočující silnicí tekl s kopce metrový potok! Jak tedy přejdeme do minibusu? Nakonec jsme to vyřešili všichni, že jsme si zuli boty a odvážně do toho proudu vstoupili. Do minibusu jsme se naštěstí vešli a vyrazili směr hotel.

Inu, „Na Sicílii nikdy neprší,“ jak nás ještě pár dní před tím ujišťovala servírka na baru. Měla svým způsobem pravdu. To nebylo pršení, ale doslova průtrž mračen.

Hlavně, že to dobře dopadlo.

A já si myslím, že pokud se někdy ještě dostanu do Monreal nebo do Palerma, poděkování místním svatým je na místě.

Všechna foto: autor