Siciílie 3 - Pohoda, jak má být

Že bych vás nenalákal na psaní o pohodě? - S poloslepým přítelem, s jazyka neznalým synovcem... pustili jsme se mimo jiné do pátrání...

Když prožijete takové mírné drama, jako nás potkalo při návratu z Palerma – a sice déšť jak se patří a nebýt pohotové delegátky paní Zuzany tak jsme se do hotelu snad ani nedostali – posléze jste vděční za každý slunný den a okamžik.

Pocítili to v prvé řadě na baru, který jsme po zbývajcí dny brali útokem a bylo nám jedno, že je omezení při čepování: jeden kelímek na hlavu. Pochopitelně nám tolerovali, že jsme brali kelímek navíc pro poloslepého přítele.

Kávovou krizi nám neochvějně vynahrazovalo „proseco“.

Barový personál to ovšem bral celé trošku „hákem“ a občas otevřel s lehkým zpožděním. Což nesli nelibě zejména nervoznější hosté a občas opozdilcům pěkně vynadali.

Mám také drobný konflikt. Barmanka v hotelu, v baru vedle výtahu, mne pošle do háje, že mi nenaleje, protože se otevírá pro all inclusive hosty až za 0,5 hod. Ironicky to hodnotím slovy, že je laskavá a dělá problém a jdu pryč.
A pak jí s jedním hostem nachytáme v baru u bazénu. Má otevírat v 10 hod. a ona 5 min. po 10. teprve začíná připravovat bar stylem, že vyndavá zmrzlinu apod. Dotyčný jí vynadá (i za mne), já jenom nahlas prohodím 10 hod.!
Později si u ní kupujeme nějaké nápoje a protože nejsem nelida, konstatuji, že má hezké jméno – Liliana. Na chvilku ji to potěší a usměje se, jinak se zrovna dvakrát netváří. Radost z úsměvu ovšem kazí chybějící horní řezák. Děvče to bude asi „zajímavé“...

V kontrastu s tím, před večeři i po ní nás obsluhuje profi barman. All inclusive Prosecco nalévá nikoliv do papírových pohárků, ale do šampusových skleniček, tváří se přívětivě a profesionálně. Chová se přesně tak, jak si představuji obsluhu u baru. Je vidět, že to má v krvi. I v povaze.

Mezi malé dobrodružství bych počítal, že 2 dny! neměli v plážovém baru espreso! Ponekud jim prohořely trubky. Dva dny jsem pak pozoroval nešťastného opraváře, který si nepoznamenal, který jak konektor kam patří a mudroval a zkoumal a zkoušel. Nakonec na to přišel díky servisnímu plánu a káva byla zachráněna.

Jelikož jsme nyní měli víc času, zjišťovali jsme také „stopy“ po úbytu klientů z dob covidového omezení. Tímto jsme na příklad v zatáčce pod hotelem objevili roztomilou pizzerii. Bohužel chátrající. Ale muselo to být původně pohodové místo s krásným výhledem.

Vlastně, když se to tak vezme – tak pizzu jsme v Itálii neochutnali vůbec!

Také jsme trochu potrápili naši paní delegátku Zuzanu. Tedy synovec. Vzal si tvrdohlavě do hlavy, že chce vědět, jaké že je převýšení výtahu od bazénů k pláži. Inu, jezdili jsme tím výtahem denně a on je spíše technicky zaměřený. Chudák paní Zuzana měla jiné starosti, ale nakonec to zjistila: 38 m.

Pochopitelně jsme také debužírovali. All inclusive si žádá svoje. Strava byla chutná, bohatá a doplňovaná. Nekonal se tedy žádný takový boj o místo apod. Nicméně, občas se místní vzbouřili, jako např. když došla zmrzlina. Nemyslitelné! A tak číšník se svolením vrchního vyndal z mrazáku druhou krabici s porcemi zmrzliny, určenými zřejmě až na večer... Jinak, dokonce tu byl tzv. italský den s místními specialitami. Snědli jsme je dřív, než mne napadlo je vyfotit. Zachránil jsem pro ten účel aspoň zákusek – něco na způsob naší trubičkové kremrole „cannoli“, s kandovanou třešní.

No, a nezbývalo nám než si užívat posledních pár dní.

O zábavu se tu starali animátoři. Byli přátelští a ukecaní. Jak jinak. Ale byli ze všech koutů Itálie... zajímavá parta. Občas měli nějaké představní; údajně skvěle předvedli jeden muzikál. Každý den, pravda, prováděli cvičení pro lidi v bazénu... Což byla show nejen pro ty, co byli ve vodě, ale i ty, co to pozorovali.

Animátoři občas zapomněli na fyzický odpor vody a s tím tempem to poněkud přeháněli. Pomáhala jim v tom značně hlasitá hudba a já občas trpěl.

Každý den končili svou písničkou – jakousi hymnou, kterou si hotel Torre Normanna nechal v lepších časech vyrobit. Byla z toho hezká závěrečná estrádní show (něco jako v Možná přijde i kouzelník). Bohužel, byli „měkcí“ a nezakončili zpěv hromadným skokem do vody, ačkoliv jsem je k tomu několikrát provokoval.

I dál jsme si jinak užívali. Při procházkách jsme našli „zahradní šachy“. Hrával jsem jako žák dokonce za kraj. Ale v okamžiku, kdy mělo dojít na tvrdé studium šachové literatury, jsem se na to vykašlal... Měl jsem jiné zájmy.

I nadále jsem fotil co kdy a kde se dalo i nedalo. Fotit v moři je ovšem občas riskantní. Tím nemyslím na břehu, ale když chcete pořídit „hlubší“ záběr. Nebo půjčíte fotoaparát synovcovi.

Jemu se naštěstí s mým mobilem nic nepřihodilo. Ale já málem utopím mobil jak jsou velké vlny, když fotím. Ztrácím „půdu pod nohama“ snažím se držet rovnováhu. Potřeboval bych na to ale obě ruce volné. Pomalu se vlnobitím kácím do vody... Zachráním to nakonec tím, že si mobil vrazím do úst a pevně stisknu zuby. Nic moc by se mu zřejmě nestalo, kdyby do moře spadl, má certifikaci X7. Ale lovit jej – další problém.

Náš odjezd se neúprosně blížil.

Trochu mi dělalo starosti, jak přečkáme těch 9 hodin do odletu po hotelovém checking out. A jak to bude s jídlem, pochopitelně. Ale dopadlo to víc než dobře. V rámci all inclusive jsme měli ještě oběd. Nápoje na plážovém baru až dokonce pobytu; kufry ve speciální místnosti.

Zbývalo tedy dopít zásoby z domova...

...vychutnat si západ slunce...

...a důstojně se rozloučit s lokalitou. To poslední se, bohužel, nepodařilo.

Odjezd probíhal za neskutečně hlasité hry na klávesy a ohlušujícího zpěvu místního „umělce“. Nepomohlo ani to, že jsem jej požádal, aby byl ticho.

Takže pro mne se odjezd rovnal tak trochu útěku.

Nicméně, musím konstatovat, že celkově to byla vydařená dovolená. A jestliže tady popisuji nějaké ty „vady na kráse“ tak pochopitelně jenom proto, že „čtenář si to žádá“ a jasně že, bez toho by to nebylo zajímavé.

Rád vám ale řeknu, že tento zájezd bych si kdykoli opět zopakoval.