Sedmé kočičiny

Znáte knížku Zdeny Frýbové "Robin"? Pokud ne, doporučuji... pokud jste majiteli psa, zejména foxteriéra, kterým Robin byl. Někdy mám ale pocit, že s mými kocoury bych směle mohl napsat něco podobného.

Mým dvěma kocorům už je něco přes rok. Jeden je dubnový, druhý květnový... a za tu dobu se stačili, jak se říká, "vyprofilovat".

Bílo strakatý "Tomík" je spíš rozvážnější a mohutnější. A sežere na co přijde. (Asi jako já.)

Ten mladší, celý černý, je "Kryštof II." Ani jsme se nenamáhali mu vymýšlet nové jméno, když jsme v únoru před tím museli nechat uspat jeho černého předchůdce, který byl navíc v našem bytě jedináčkem.

Ne tak že by jeden nebo druhý kocour slyšel na svoje jméno. To by bylo pod jejich úroveň!

Nutno říci, že rozhodnutí, pořídit si hned dva, jsme učinili proto, že jedináček by se nudil a občas dělal lotroviny.

Nuže.

Pořízením si dvou kocourů, jsme to zdvojnásobili. Nudění a zejména ty lotroviny.

Právě na ně jsem narážel, když jsem se zmínil o knížce Robin. Patří mezi klenoty mé knihovny - a Zdena Frýbová je nejen pro mne vlastně autorkou této jediné knihy. Asi jako Zdeněk Jirotka a Saturnin nebo J. K. Jerome a Tři muži ve člunu, o psu nemluvě. Všichni tři zmiňovaní napsali ještě několik knih. Ale do povědomí čtenářů se zapsali jen touto jedinou.

Naši dva kocouři píší také jedinou knihu. Mohla by se směle jmenovat:

Kulišárny, rošťárny a jiné lumpačiny

Jejich vynalézavost nezná mezí. Za běžné kousky nelze považovat takové maličkosti, jako že vám z talíře zcizí cokoli, zejména pokud je to k jídlu. Vaše chyba! Za prvé, nemáte odcházet od stolu. Za druhé, u stolu si máte dávat pozor na jídlo. Za třetí, nemá to být k jídlu, zejména zakázaném pro kocoury.

Lepšími triky jsou už ovšem různé skoky a umístění... např. když necháte otevřená dvojitá okna, není nic lepšího, než se mezi ně napasovat (pravda, aspoň tak drobně přispějí k úklidu prachu mezi okny). Pokud se týká mych poliček, knihovny a videotéky - považují je za ideální k nejrůznějším skokům i výškovému pobytu. Neskonale oceňují moji averzi k rovným obytným stěnám a oceňují poličkovou různovýškovou skládanku, kterou jsem vytvořil z Ikea sestavy. (O tom, že bych do záměrně plánované vzniklé proluky mohl pověsit skleněný obrázek, který jsem si objednal a nechal namalovat, si mohu nechat jen zdát. Obrázek je již rok v krabici a čeká... nevím na co. Asi bych jej musel opatřit ochranným neprůstřelným sklem, jako je třeba chráněna Mona Lisa. A Pámbu ví, jesti by to pomohlo.)

No a své umění nekonečně rozvíjejí - např. se naučili skákat na kliku a otevřít si dveře. V životě jsem tak rychle nedohledal ztracené a leta nepoužívané klíče. Dveře jim slouží i jinak. Je to ideání odraziště, když potřebují nabrat rychost anebo prudce změnit směr při honičce. A vrcholem dveřní zábavy je hupsnout přímo na horní rám dveří a odtud pozorovat svět -  či spíše parťáka pro honičku. A číhat na nejvhodnější okamžik protiútoku. Soukromě tomu říkám "kočičí dostihy".

Mimořádné obezřetnosti je při návratech domů. Zavírání všech dveří a postupné otevírání "přechodových komor" je nezbytnou součástí. "Koťátka-děťátka", jak je stále ještě ironicky nazývám, jsou stále ve střehu. Stačí jednou pozapomenout a můžete si honit kocoury po chodbě celého domu, od sklepa až po půdu - což jsou fyzicky celkem 4 poctivě vysoká patra starodávného činžáku. Stejně tak obezřetnými musejí být i sousedící mladí manželé. Průniky do jejich bytu, ale i z jejich bytu do našeho, jsou stálým nebezpečím blízkých setkání třetího druhu. Proč průniky i z jejich bytu? Inu, protože i oni mají kočičí miláčky - pro změnu tři. A už jsme párkrát dolovali jejich miláčky zpod naší postele, která je hned za vchodovými dveřmi... (v 1+1 toho mnoho nevymyslíte).

Tohle všechno jsou jen každodenní drobnosti.

Stejně tak, jako že si dáte na stůl korkový stojánek s vonnou tyčinkou a jdete si blaženě usnout. Po probuzení zbyde na stole hromádka vyhořelého popílku a... stojánek je beznadějně fuč!

A nebo rozkousaná špička domácí korkové pantofle.

To zkrátka, k soužití v kočičí smečce patří.

O něco horší aférkou jsou rozkousané kabely. Copak, když je to "laciný" šunt, je to jedno. Vyhodí se a koupíte nový. Horší je, když je takto postižen originál Apple kabel za 600Kč nebo ještě hůře: hdmi kabely k televizi nebo počítači. Stejně tak zaskřípete zuby, když vám rozkoušou zcela nové vonné tyčinky, které jsou prostě báječně zabalené v textilním sáčku ideální velikosti pro kočičí hry.

Inu, ani to vás z míry nevyvede, protože to jsou věci celkem nahraditelné - byť za cenu finančních ztrát.

Aféry mají, bohužel, horší charakter.

Dvě takové se jim povedly, shodou okolností, minulý týden.

Relativně jednodnušší bylo to, když starší Tomík zhltnul konzervu kočičího žrádla. Nestačil ji ani řádně strávit a už šla zase ven! Cožpak, vyčistit se občas musí každá kočka. Vyprazdňuje tím žaludek m.j. od chuchvalců chlupů nalízaných do žaludku čistěním kožíšku. Jde o tzv. bezoáry. Ne, tady šlo o čistou konzervu - díky hltavosti, kdy žaludek nebyl na tu pecku připravený!

Kdyby si vybral místo někde na podlaze, seberu, utřu a je to! Ovšem v daném případě seděl pěkně v proluce mezi poličkami a všechno to vyklopil... pěkně dovnitř poliček - mimo jiné na zde "uskladnědné" zcela nové vánoční pohlednice. A na obal s masérským lehátkem... aby to pěkně zateklo mezi zuby zipu a zažralo se do textilie obalu.

Co vám budu povídat. Čistil jsem to vše a omýval (včetně pohlednic) přes půl hodiny a naštěstí vše dobře dopadlo. Jsem si jistý, že ani kamarádi a známí obeslaní vánoční pohlednicí nic nepoznají.

Opravdovou aféru ztropili kocouři před pěti dny. Načasování si vybrali dokonale. Spal jsem, když tu najednou obrovská rána. Znáte to. Když člověk spí, v noci je ticho a všechny nečekané zvuky nabírají na intenzitě. Korkové pantofle i mobil se světlem mám vždy u sebe. Tentokrát se to opravdu vyplatilo.

Rozsvítil jsem blesk na mobilu, pomalu se šoural do dveří do kuchyně a pak už jsem jenom zíral.

Velký, ručně malovaný, skleněný džbán, víc jak rok umístěný bezpečně v rohu, aby na něj kocouři nemohli... nebyl bezpečně umístěný. Po pravdě řečeno, nebyl vůbec. Na podlaze byla hromada větších i menších a miniaturních střepů toho, co možná bylo i muzeálním kouskem.

Zadržel jsem dech, zhluboka se nadechl a pohledem zkontroloval se zájmem přihlížející kocoury. Žádný z nich nekrvácel, nezvedal poraněnou tlapku se zaseklým střepem... stejně jsem si jejich jemné polštářky tlapek později zkontroloval pečlivým prohmatáním.

Bylo půl třetí ráno.

A tak, spánek-nespánek, přešel jsem opatrně do koupelny pro lopatku a smetáček. Naštěstí jsem měl zrovna volný igelitový obal od 5l kočičího wc silikonu. A tak se to hodilo. Opatrně jsem do něj přemístil velké kusy; posléze z lopatky sesypal ty drobnější. Nakonec jsem opakovaně setřel podlahu vlhčenými urbousky, abych definitivně zklikvidoval potencionální nejnebezpečnější střepinky. I druhý den jsem podlahu v kuchyni podrobil intezivnímu opakovanému vlhkému čištění uklízecím robotem. Znovu jsem se pochválil za ten výborný nápad jej koupit.

Do postele jsem se dostal někdy před čtvrtou.

Někdo má džbán, my máme kocoury.

Nedělám si iluze, že by kocouři nic víc už neprovedli. Šance k tomu mají jistě dost a dost. Ale kdykoli se něco takového stane - hlavně, že nejde o život!