S kocourem si připadám jak na vojně

Na vojně musel být především přísný harmonogram! V 6 budíček, rozcvička, v 7 snídaně... pak zaměstnání ... no a ve finále večerka. Budete se divit, ale podobnou vojnu mám s naším kocourem!

Budíček.

Inu, ten není až v 6! Pohybuje se mezi půl pátou a dejme tomu šestou. Najednou vás šťouchne nejlépe do obličeje kočičí pacička. Někdy je jako jehličky, protože našemu kocourovi drápy nestříháme.

Náš čtyřnohý, desetiletý miláček se začíná domáhat snídaně.

Ne proto, že by měl zoufalý hlad – v misce má spolehlivě pár nedojedených soust ze včerejška – ale proto, že se to patří.

Většinou se tedy nedočká, ale někdy přeci jen přemůže naši ospalost a trpělivost a člověk se mátožně vydá směrem žrádlo a misky.

Což kocourovi nebrání v tom, aby v sedm – kdy zpravidla vstáváme – žebral o jídlo u druhého probuzeného.

Po snídani následuje naše další povinnost, cca v 7,30 kdy my sami jdeme do sprchy. Než tak smíme učinit, následuje „kartáčkování“. Tedy, že kocoura drbeme na srsti velkým kartáčem na dlouhém držáku – původně určeným pro drbání a mytí našich zad.

Následuje případná kočičí kontrola balkónu, ale hlavně dopolední klid. Tedy – klid. Leží na kufru a sleduje celé naše dění. (Říkáme tomu, že cestuje neb tenhle náš základní kufr jemu voní všemi destinacemi, do kterých jsme kdy cestovali.)

Občas seskočí, když zjistí, že bouchly dveře – na příklad od ledničky. V lepším případě se pak přesune na moji postel a setrvá zde až do odpoledne, dokud nenásleduje...

Polední svačinka v podobě komerční kuřecí nebo krůtí šunky.

Nebojte se, nepřeháníme to. Jen jeden plátek a šunku pečlivě vybíráme co do kvality, co do slanosti. Nejlépe takovou tu s krátkou spotřební dobou, typu sníst do 3 dnů.

Odpolední klid probíhá zásadně na mé posteli. Což se někdy přetahujeme, kdo si na ní dá odpoledního šlofíka.

Ale kolem čtvrté už se zase hlásí hlad a je čas na další půlku vaničky se žrádlem – což člověk spíš trne, aby zrovna dneska tahle vanička miláčkovu chutnala.

A nebo k večeři dostane – děkujeme za ten „nápad“ našim známým, viz níže – kousek kuřecího čerstvého masa. Nemaje již zuby, musíme mu masíčko nakrájet co nejdrobněji.

Následuje další spánek. A hluboké trávení. Přesune se do pokoje k příteli a podřimuje s ním. Nechává se i různě drbat a tak všelijak. Požíváme na to výraz „kudlování“, což je počeštěno z anglického „cuddling“.

To se projevuje i tím, že když přítel přijde ze zaměstnání, musí aspoň na chvilku vzít kocoura na ruku a houpat ho stylem, mírným povyhazováním.

A pak jde zase „cestovat“.

V 19 hodin je tzv. bojový poplach. Náš miláček si chce hrát na honěnou. Skočí na vás packami, čeká že na něj zadupete nebo něco a chce se honit. – TO se naučil na návštěvě u známých, kam jej občas z důvodu cestování pošleme na letní byt. – Jsme jim za to neskonale „vděčni.“ Není nad to, když se po vás svezou kočičí drápky.

Po bojovce se dostaví chuť na nějaký pamlsek. Nejlépe – tam nás přímo zavede – masovou tyčinku. Musíme mu ji nalámat... přičemž on si sedne opodál a čeká až mu ji nahážeme na oblíbené svačinové místo. Někdy se z legrace trefuji do jeho zad – a on na to mírné pošťuchování i čeká.

V devět hodin je čas her! Přítel si musí vzít do ruky provázek a následuje divoké skotačení a lov – nejlépe na mé posteli. Tady se lze zavrtat do přikrývky a číhat, případně přeskakovat nastražené polštáře... Něco tu půlhodinu musí lovit, chytat... Prostě, kočičí rodeo.

A nakonec, někdy kolem desáté následuje povinně na noc: malá konzerva s kousky masa (žádná pašičkárna!) a šťávičkou. Bez toho se nejde spát.

Noční klid tráví asi tak 15 minut v posteli na mé ruce. Někdy také u nohou. Prý to svědčí o mé oblíbenosti.

Naštěstí ho mé občasné vrtění (musím protáhnout odleželou ruku) přestane bavit a přesune se. Hádejte kam: na moje pracovní křeslo u počítače. Žádné ponocování mi netrpí!

Tady se spí až do rána, než miláček dostane hlad a...

No, vraťte se na začátek, ano?

.

P.S.: Inu ale, coby člověk neudělal, když na něj ten pacholek upře své oči.

Všechna foto: autor