Reminiscence (na román, na talent a a snad i trochu víc)

Stál a zamyšleně se díval do zrcadla. Nepočítal vrásky. Jen suše konstatoval, že román, který dočetl, je neuvěřitelná sračka. A že klidně může napsat stejně "hodnotný" nebo aspoň povídku pro blog.

Právě ten román dočetl. Po druhé. Po prvé se na něj s nadšením vrhl, když vyšel jako očekávaná novinka renomovaně strmě vzhůru po tvůrčí dráze talentovaného autora. Když dočetl, nechápal. Nechápal, co se to s autorem stalo. Kde je jeho talent? Kde je jeho tvůrčí rozhled, fabulační fantazie? To, co dočetl, byl nepodařený kaleidoskop nepochopitelně rezignovavší na jakýkoli myšlenkový příběh.

Teď stál před zrcadlem a uvědomoval si, že se tehdy před patnácti lety nemýlil. Ten román byl sračka. Dokonce podle něj byl natočen film. Stejně špatný, ne-li ještě horší než román, protože byl natočen amatérskými postupy. Prosím vás, který idiot umístí malé, vybledlé titulky do obrovské modře vybledlé kalné vody moře? Tabulky pro barvoslepé - hadr. Herecké výkony? Zoufalost. I ty renomované herečky hrály špatně, natožpak neherci.  Holt režisér jaksi nebyl ani Forman ani Papoušek. Školní příklad, jak nenatočit i těch pár vtipných momentů, které román obsahoval. Co ale vlastně obsahoval...?

Zkoumal se před zrcadlem - ne svoje fyzično, ale pocity. Dávno přestal úspěšným kolegům a nebo i jiným tůvrcům závidět. Přesněji řečeno, nikdy jim zeáviděl. Tenhle pocit si prostě dávno zakázal. Snažil se naopak přát úspěšným úspěch, bohatým  peníze a mladým mladí a talent.

Vždycky jej podporoval. Když jednou při filmování natrefil na šikovného talentovaného kluka, který si přivydělával jako osvětlovač a chtěl se dostat na kameru na FAMU, úplně spontánně se s ním dal do řeči a během let se z toho vyvinulo kamarádství. Kluk měl bezesporu talent a "moudra", která do něj postupně nalil, z něj doslova udělal jednoho z neerudovanějších talentů. Dokonce si v pár jeho školních snímcích zahrál a těšilo jej pozorovat vznikající talent. Nechtěně vnímal i jeho zánik.

Kdy a jak zanikají talenty?

Kdy a proč zanikl onen spisovatelův talent? Přestože žije a píše dál, úspěšně komerčně vydává jeden román za druhým, ztratil odvahu jeho knížky číst. Rezignace na tvůrčí rozlet byla tak očividná, že věděl, že se spisovatel nedokáže vrátit.

I onen mladý budoucí kameraman se nevrátil. Podlehl stupňující se neléčené maniodepresi a jednoho dne se prostě oběsil.

On chodíval pak občas (hrát) do malého divadélka kolem okna kameramanova pokoje, kde naposledy byl. A pokoušel si představit jeho bezvládné tělo, visící tam u té lampy, pokleslá hlava, povislé ruce i džíny... Zbyla mu po něm talentovaná foto vizitka a fotografie Ivany Chýlkové a la Marylin Monroe. Vyškemral ji na něm, protože se mu obě dvě líbily a líbilo se mu, jak je to i nafocené. Ten talent se nedal zahubit. Ten mohl jedině umřít se svým tvůrcem. I umřel.

Co by byl onen mladý kameraman dělal dnes? Točil by skvělé filmy nebo by rezignoval a vydělával si úspěšně na chleba, jako onen spisovatel? - přemýšlel.

"A co já?" zeptal se přitom pohledu do zrcadla.

Už když bezpečně věděl, že se jeho tvůrčí kariéra zhroutila se zhroucením starého systému, zakázal si brečet. A dal si do vínku i pro roky příští jedno krédo: živit se čestně a poctivě. Osud mu k tomu naštěstí dopomohl. Ani dnes si nemohl stěžovat.

Nevadily mu ani padesátnické kruhy pod očima, řídká skoropleš... Měl solidní zaměstnání a nemusel závidět. Naopak si mohl říkat s Adinou Mandlovou "Dneska už se tomu směju". Mohl klidně z pozvdáli pozorovat ty honiče kariéry, snažící se zoufale urvat nějaký ten hladový kšeft; mohl klidně pozorovat to rádoby profesionální hemžení, a nebo naopak zoufalou snahu pár starých profesionálů udržet řemeslo a sebe v tom profesním marastu.

Sám si nic dokazovat nemusel. Osmnáct repríz jediné televizní inscenace, kterou natočil, hovořilo za vše.

Vzpomněl si zlatá slova jednoho kameramana, se kterým točil filmový debut: "Snaž se dělat tak, aby když se za sebou ohlídneš, co jsi udělal, aby tam nebylo nasráno!" Onen kameraman daleko pro dobré slovo nechodil.

Teď tedy stál, zpytoval se v zrcadle a hlavou mu spíše táhl právě znovu dočtený román. Snažil se především pochopit téměř nepochopitelné. Kdeže je v tom románu hlavní chyba?

A nekřiví onomu úspěšnému autorovi? Třeba dnes píše líp a znovu se našel..?

Vypravil se na krátkou procházku do nákupního centra. Jen tak. Jiní chodí do přírody, on - sám, nechtěje riskovat setkání s bezdomovci a jinými živly - chodí raději tam. Když už vás mají přepadnout a okrást, ať je to aspoň v příjemném prostředí.

Jakkoli v tomhle centru daným směrem nikdy nechodil, tentokrát provedl odbočku do boční chodby a ejhle! Na opačném konci bylo velké, rozmáchlé knihkupectví.

Protrpěl se regály s novinkami snad ještě z minulého roku, útrpně se zasmál nad naprostou absencí veselosti v poličce označené "HUMOR" - snad jedině ten zapomenutý výtisk recyklovaných povídek Šimka a Grossmana měl něco opravdu společného s humorem.

Zkoumavě přelétl regál historickými romány a přímo naproti byl regál s nejcennějšími výplody lidského ducha demokracie: současná česká literatura. Podle abecedy. Tím pádem tituly renomovaného českého autora byly až někde dole. I onen román zde byl, v dalším úspěšném vydání - bůhvíproč cele v červeném obalu, jak dějiny KSČ. Originál byl bleděnkavě zelený. Ale byly tam i nové autorovy romány. Namátkou otevřel jeden, jehož titul neznal.

Smutek se mu rozprostřel na duši. Nezadal si o nic víc se smutkem, když se dozvěděl tu smutnou zprávu o mladém kameramanském talentu. Mladý talentovaný spisovatel neurazil od vydání oné knihy k oné nové ani milimetr. Byl svým způsobem také stále mrtvý.

Přesto to bylo obdivuhodné. Takhle úspěšně se prodávat už hezkých pár desítek let.

Magistr bezobsažnosti.

Kaleidoskop o ničem.

A ta filmová adaptace navíc vykleštila i sebemenší problematická místa a celé dva motivy. A přidala si jeden méně konfliktní. Konformismus na entou. Ale to je fakt jedno. Co se na tom dalo ještě zkazit.

Co všechno způsobí jeden pohled do zrcadla v 8 ráno, než člověk dopíše blog v půl dvanácté večer? :-)