REBELIE

Občas se objeví „malé české maličkosti“, které stojí za povšimnutí, ale na samostatný článek by to nebylo. Tedy pokud člověk není do sebe zahleněný grafoman.

Hrad Brumov

Dnes tedy postřehy O rebelii 

Asi nejslavněji se uvedl pojem „rebelie“ do podvědomí nás Čechů dvěma divadelními hrami. Jednak Jiráskovými Psohlavci, jednak Jiráskovou Lucernou. (To je zajímavé, že obě hry napsal Alois Jirásek. Asi to bylo jeho oblíbené slovo.)  

Česká wikipedie vysvětluje, že  

Rebelie (latinsky rebellio) je vzpoura nebo povstání. Je projev nespokojenosti nebo odporu, ale mírnější forma než revoluce. Revoluci nebo válku předznamenává někdy vlna rebelií. 

Selské a poddanské rebelie pak byly nejrozšířenější na přelomu 17. a 18. století, z nichž ta nejslavnější se udála r. 1680 proti knížeti Leopoldu I. 

Wikipedické „rebelii“ však chybí v popisu to nejdůležitější: prvek motivační. PROČ rebelie vzniká? A proti komu? Popsal bych to asi takto:
Je to zpravidla živelná otevřená vzpoura proti mocensky zavedeným pořádkům, vžitým konvencím, jejichž celkový, dlouhodobý či také sílící útlak či tlak na jedince či skupiny je již nesnesitelný, neustojitelný a tento jedinec či skupina nemívá politické a mocenské nástroje na řešení daného rozporu.
Jen pro pořádek připomínám, že rebelie bývají potlačeny mocenskými nástroji a jen málo kdy nastupují prvky politické, dokonce s elementy demokracie. Čím hlouběji o středověku, tím méně, a čím blíže k dnešní době, tím více nastupují prostředky politicko-ekonomické (lze-li ekonomikou nazvat např. kupování si hlasů ve straně politického protivníka). Důvodem zřeknutí se užité síly ovšem není její nedostatek, jako spíše to, že mocenské síly rebelů bývají vyrovnány s mocenskými nástroji a buď je nežádoucí ukázat pravou tvář aktuální mocenské garnitury nebo by užití moci mohlo přerůst v ozbrojený konflikt ba přímo revoluci, které rebelie často předcházejí. 

Pojďme se ale podívat na ty rebelie novodobější. 

• „Dnešní mládež je zkažená.“ SOKRATES 

Asi nejtypičtější a první známý výrok o rebeliích mládeže. Od té doby vznikaly různé druhy – zlatá mládež, květinové děti, punková mládež... Stoupenci zlaté mládeže dnes chodí o holích, květinové děti fackují vnoučata, že poslouchají RnB a nebo Hip Hop („Vypni ten kravál!“) a fotříci punkáči se zoufale snaží o návrat mezi odeznívající proudy a trendy zanikajícího techno.
Vyjádřil bych to tím pádem stručně a jasně asi takto:
Mládež se kazí už od Sokrata. 

• Rebelie v církvi 

Začalo to ještě ve středověku v církvi. Pochopitelně šlo v tomto případě o moc. A tak rebeliím nezbývalo než přerůstat v revoluce. Dvojí papeženství (Papežské schizma). Jindřich VIII. A jeho rebelie v podobě založení anglikánské církve... No a církev utužovala vnitřní „demokracii“, či přesněji církevní autokracii koncily, zákazem kněžím se ženit... Což je dnes obzvláště pikantní rebelií,když nějaký kněz svlékne roucho, aby si navlékl chomout. Samotní knězi rebelovali proti politickému tlaku a útisku v komunistických režimech. Rebelující byl přímo sám papež Jan Pavel I., jehož reformátorské pokrokové názory a všeobecná popularita byla církevní Kurii trnem v oku asi jako Pražské jaro 68 a Dubček Sovětskému svazu. Jan Pavel I. proto náhle zemřel přirozenou smrtí necelý měsíc po svém uvedení do úřadu. Pražské jaro zemřelo na tanky Varšavské smlouvy. 

• Rebelie v politické straně 

Jé, těch už bylo! Protože zásadně nepíši na aktuální témata vděčná asi tak těch 15 minut slávy podle Andy Warhola, tak nemá cenu abych se nějak zaobíral tou nejčerstvěji potlačenou rebelií ve Straně Zelených. Před víc jak deseti lety bych se musel šťourat v rebelii ve vládě ODS a sesazení Václava Klause, před sedmdesáti lety bych se musel zabývat rebelií ve straně NSDAP... před pětadevadesáti lety bych hledal rebelie vyvrcholivší rozkolem jisté strany na bolševiky a menševiky... dejte, s tím pokoj! Tohle „analyzování“ připomíná spíše rozpatlávání se v uzené makrele, kterou jsem si koupil minulý týden k večeři.  

• Malá soukromá Rebelie

Je to nezadatelné právo každého jedince soukromě protestovat a rebelovat. Otevřeně, skrytě... na schůzi, na veřejnosti, v práci, doma. „Každý máme svou, jen za jedinou...“ Ty domácí rebeli bývají většinou nejzábavnější, ale nejutajenější. Žádnou historii domácích rebelií nikdo nenapsal. „Tu rajskou už nechci, mami!“ prohlásil jedenáctiletý Pepíček 31. června 2000.
„Tu rajskou už nežeru,“ pronesl Pepa 17. května 2003.
„Miláčku, nebylo by tam něco jiného než rajská?“ pronesl novomanžel Josef 8. září 2008. 

Takže si dovolím takovou jednu malou soukromou rebelii. Proč se mé příspěvky mají hromadit ve složce Nezařazené? Od teďka se bude jmenovat Zařazené! Tak! 

Jedna malá poznámka k rebeliím závěrem: všimli jste si, že většinou rebelie nedopadnou pro rebelující dobře? Ani u vás doma ne. Pokud rebelie dobře dopadne, nebývá už rebelií, ale revolucí... O ní zas třeba někdy jindy.