Rána jsou zlá, když nejsem nejblíž...

Vždycky mi tahle písnička zazní v uších, když procházím kolem snídaňové kavárny jednoho hotelu. A vybavují se mi moje snídaňová hotelová rána ze služebních cest. 

Miluji tahle rána...

...ještě je pološero, ranní červánky spí daleko za obzorem a jediné příjemné teplé světlo září z hotelové kavárny. Už jen pohledem přes okno člověk vnímá tu vůni horké překapávané kávy, čerstvého pečiva, malého máslíčka ve staniolu, případně sýr a buď míchaná vajíčka nebo teplý párek -  to podle místní nabídky a fantazie. Někdy to doplní fazolky na slanině, míchaná zelenina; dnes už nechybí ani záchvat zdravé stravy - zpravidla v podobě musli a nějakého toho jogurtu, případně salátů. Každopádně, hotelové a restaurační snídaně mívají své neopakovatelné kouzlo.

U filmu, na exteriérech, v hotelích všeho druhu, naše snídaně probíhávaly právě tak. Tehdy ze zdravé snídaně nekompromisně převládal párek či klobása a pochopitelně míchaná vajíčka. Otrlejší jedinci se po prohýřené noci dožadovali guláše či drštkové ze včerejška. Úplným drsňákům pak stačil turek, cigareta a malé pivo. Všichni jsme se pak svorně doráželi po příchodu na plac. Drsňáci zbytkem rumu ze včera načaté lahve, my ostatní pak chleby namazanými pomazánkou, obloženými houskami - asociace to Mléčného bufetu na Václavském náměstí - vše prodávané z malého autopřívěsu, ve kterém nám někdo dobrotivě obhospodařoval filmový bufet. O tzv. cateringu, speciálně pro přípravu jídel upravených autobusech, jsme tehdy v 80. letech nikdo neměl ani tušení.

Stačil ale týden na exterierech a všichni měli podobné hospodské snídaně plné zuby a rádi se pak vraceli domů k rodinám, loupákům, tvarohovým buchtám, drobenkovým koláčům litým na plechu a bábovkám...

Když už nás potrefila demokracie, snídaně se rázně proměnily; s nimi ale i naše možnosti pracovní i snídaňové.

Sem tam to ale člověka vrátilo mávnutím proutku do starých časů. Jako třeba moje snídaně v r. 93 - v hotelu Thermal, na Mezinárodním filmovém festivalu, kde jsem byl pracovně. Dostal jsem tehdy ukrutnou chuť na míchaná vajíčka. To se mi občas stává, že tělo potřebuje cholesterol a nedá si to vymluvit. Tak jsem sešel do restaurace Thermalu*). Se snídaněmi podobného druhu jsem měl už pochopitelně letité zkušenosti. A tak jsem především "rekognoskoval", jaké kvality jsou zdejší servírovaná míchaná vajíčka. Pohled na šedozelenou hmotu na talířích mne utvrdil v nejhorším. Zastavil jsem servírku: "Prosím vás, tohleto jsou míchaná vajíčka? Taková ta dušená na páře, která pak kuchař fláká naběračkou na talíř?" Moje odhalující bezprostřední upřímnost servírku úplně odzbrojila. Hlesla jenom: "Jo." A já se zvedl a vypravil se do města, hledat o něco poživatelnější verzi...

*) (Věřím, že dneska! už je v Thermalu všechno jinak.)

...Našel jsem ji o notný kus dál a byl jsem ochoten i zaplatit extra. V jednom hotelu měli snídaňový bufet, míchaná vajíčka krásně čerstvá, pod poklopem, prohřívaným zespoda vodou, aniž by se jejich lákává něžnost měnila v zapařené chuchvalce. Pochutnal jsem si neskutečně.

(I když to již s tématem nesouvisí, dodám, že jsem pak provedl neskutečnou pitominu. Nebudu se dělat lepší nežli jsem. Prostě mě napadla doslova klukovina, kterou normálně nikdy nedělám: odejít bez zaplacení. Naštěstí nade mnou bdí mohutná ruka Osudu, takže jsem vzápětí nato dostal od Osudu pořádnou facku - nechal jsem tam totiž tašku s věcmi. Osud však byl zároveň ke mně i milostivý, vzpomněl jsem si na to včas a tak jsem vyzvedl peníze z bankomatu a když jsem se vrátil, obsluha už na mne byla jaksepatří nachystaná. Uklidnil jsem je tím, že jsem zjistil, že nemám peníze a tak jsem utíkal do bankomatu. A nechal jsem tam přeci tašku s věcmi, že se vrátím, ne? Takže jsem z toho ještě mohl jakž takž za cenu lži vyjít se ctí. * Inu, někdy člověka napadne vyvést věci, kterými by se nejraději nechlubil... a nemusím vám jistě zdůraznovat, že mne už nikdy v životě nenapadlo něco podobného zopakovat.)

Občas se člověk potřebuje s někým sejít a popít, pojíst; jindy se chce kamarádům-turistům pochlubit i kulinářskými krásami Prahy, viz třeba tento můj blog. Při takovýchto příležitostech si snídaně odbývám v kavárně Louvre. Právem mi namítnete, že kavárnou Slávií bych turisty okouzlil asi víc. Bohužel, mne tam před pár lety dost zklamali - nesnáším nestydatě předražená jídla (snáším jen ta "stydatě"), personál, kterému jsem na obtíž a únavný turistický ruch typu "rejžovačka". Přinejmenším z posledního důvodu se vyhýbám Obecnímu domu s jeho jinak nádhernou secesní výzdobou. Pokud se týká kaváren, mám všeobecně pár základních předpokladů: dobré posezení, dobrá obsluha a dobré jídlo. Na rovinu, nesnáším tolik v kavárnách oblíbené židle Thonet. Důvodem je obvodový rantlík, díky kterému se sedí na židli dost nepohodlně - spíš podle Guta Jarkovského na kraji židle, vzpřímeně a nikoli pohodlně... Dnes už nejsou 30. a 40. léta, kdy kus řeči v kavárně byl spíše společenskou manýrou. Louvre, naštěstí, má pár zákoutí bez Thonetek a to mi vyhovuje. A pokud se týká obsluhy a nabídky, zatím mne nijak výrazně nezklamali.

Nesrovnatelný zážitek mám jinak ze služební cesty do Moskvy, z r. 2003. Mým "domovem" se na týden stal hotel National, nedaleko Rudého náměstí. V podstatě z okna hotelové kavárny byl přímo výhled přes bránu skoro na Mauzoleum, mezi tzv. Sobakinovou věží a Historickým muzeem.

Hotel National byl vždycky nejprestižnějším hotelem a jeho sláva sahá do počátku 20. století, tehdy ještě  carského Ruska. Jistý duch té doby se v hotelu vznášel vždy a tak jsem jej také poznal i já. Zajímavé byly pochopitelně i ty snídaně. Tady se opravdu stoly prohýbaly vším možným. Místo míchaných vajíček tady kuchtík připravoval omeletu přímo před hostem. Měl na to úžasně na drobounko nakrájené ingredience - zeleninu, slaninu, žampiony... už jenom sledovat, jak omeleta vzniká pod jeho rukama, byl zážitek. Chuťově ovšem - mezinárodní standard. Proto mne příjemně překvapilo, když jsem tam po dvou dnech objevil i tradiční ruská jídla jako bliny s marmeládou a pochopitelně pravou ruskou krémovou smetanou. U nás se "bliny" běžně překládá jako lívance, ale spíše jsou to omelety z lívancového těsta - ovšem více moučného, ne tak prokypřeného. A do těchto omelet se pak zabaluje sladká či slaná náplň. Byly zde i další tradiční ruské speciality, jako třeba pirožky. Inu, dědictví carského Ruska se nezapřelo ani v 21. století.

Další dva dny jsem přemýšlel, co bych asi tak ještě chtěl z toho koutu ruské kuchyně ochutnat a pak mi to došlo! Bliny s kaviárem a šampaňské! To je asi nejslavnější tradiční ruská delikatesa. I na druhý den jsem vyrazil nažhavený na snídani. Kdeže by mi došlo, že i v tak super luxusním hotelu má vše své limity. "Ano, bliny máme, šampaňské naléváme originál francouzské, ale kavirár bohužel není," omluvil se mi číšník. Zklamaně jsme si nechal nalít alespoň to pravé francouzské šampaňské. I to mne, bohužel, zklamalo. Možná to byla špička svého druhu, ale raději dám přednost demi sec "bohemce" než tomu vyšlechtěnému nakyslému druhu, který je tak suchý, že až drhne na patře. Než si hrát na honoraci, to raději zůstanu buranem, ale gurmetem všedního života.

Obdobně mne čekalo rozčarování při jiné služební cestě, pro změnu do Tadžikistánu. Tady mi nabízeli výrobek s lákavým názvem Smetana smetanovna. Ze studentských let jsem měl v živé paměti výborné smetanové bloky, podobné formou třeba lučině. Bohužel, to co mne čekalo pod jménem Smetana smetanovna, byl podvod. Byl to obyčejný bílý jogurt, dokonce ani ne smetanový.

Ani má další vzpomínka, pro změnu z nedávna, není moc pozitivní.

Obzvláště pitomě zpackali snídani v restaurační kavárně přidružené k jednomu z mých zaměstnavatelů. Chodívali jsme tam občas na snídani. Já, milovník vajec všeho druhu, jsem si tam jednou dal pečenou šunku s vejci. Jistě víte, co mi měli přinést. Po okrajích lehce upečenou šunku, s volkým okem. Už se mi sbíhaly sliny, hlavně na tu křupavou kůrčičku šunky. K tomu neméně křupavé čerstvé tmavé pečivo. A tu přikráčel číšník a přinesl: míchaná vajíčka se šunkou. Co vám budu povídat. Rozladilo mne to tak, že jsem ani neměl sílu mu vynadat...

Pochopitelně jsem ani po těchto zkušenostech na snídaně tohoto typu nezanevřel. A to nemluvím o stáncích, fastfoodech a jiných podobných veřejných občerstvovacích zařízeních.

Jistě se ale shodneme, že i když snídaně v hotelích, restauracích a kavárnách mají své neopakovatelné kouzlo, nejlepší snídaně si člověk stejně pořídí doma. Nebo aspoň na doma. Rána jsou ovšem zlá, když manželka (nebo aspoň přítelkyně) není nejblíž, aby snídani přichystala... ale to už víte líp než já. Na to nepotřebujete ani tu písničku, i když je hezká a má svoje neopakovatelné kouzlo a i když v ní je to s tou přípravou snídaně právě opačně.

Pozn.: Fotografie jsou pouze ilustrační a nemají žádnou souvislost s konkrétním obsahem blogu.