Prosím, nevolte mne Blogerem roku

Já vím, že by se vás možná pár (možná dva) našlo, ale věnujte je raději těm, kteří jsou opravdovými mistry blogů. Zaslouží si to. Mají vás rádi neméně než já, ale psát umějí rozhodně líp!

Já sám jsem začal psát proto, že mne to baví.

Oprávněně mi namítnete, že to ještě zdaleka neznamená,že moje psaní musí bavit vás: tedy čtenáře blogů. Nicméně...

Když jsem před 5 lety začínal blogy psát... a přesně to bylo 1. 9. 2008... nikdy jsem netušil, že se do toho tak zakousnu. Že zhruba každých 14, ale někdy i každý týden "otěhotním" myšlenkou a jakousi nutkavou posedlostí sednout a podělit se o ni s vámi. (Nejsou to samozřejmě všechny moje myšlenky, to bychom se daleko nikdo nedostali, ale mám pochopitelně na mysli takové, o kterých chci napsat blog.) Takže vězte, že tento blog je v pořadí 476.

Jan Werich volal spolu s Miroslavem Horníčkem: "Co číst! Tolik knih napsanejch a co číst!" My blogeři voláme: "O čem psát? Tolik témat a myšlenek, a o čem psát?!" K našemu údivu se vždycky něco najde a my usedáme k počítačům, ke grafickým editorům a "házíme myšlenky na papír". Tedy na monitor.

A pak se zuřivě chvějeme a někdy i hádáme. To když nás zajímá, jak se vám náš nejnovější blog právě líbil. Když se vám líbí, tetelíme se radostí a někdy i sledujeme, jak "čtenářská karma" stoupá. A když se vám zrovna nelíbí a dáte nám to v diskusi najevo, inu... ani my, autoři, nejsme tolerance sama - ba naopak. V autorech, aby toleranci pohledal. Protože v tu chvíli se stáváme zaujatými rodiči a zuřivě hájíme své "děti" - blogy, článečky, které spatřily světlo světa.

Není nad diskusi!

Osobně se domnívám, pominu-li věcné chyby v textu - a nikdo není neomylný, že kdo nepovoluje diskusi, je srab! Většinou to totiž svědčí o tom, že autor si není jistý ve svých názorech a bojí se diskuse. Trochu mi to připomíná zaslepenost kléru. Jediné, co se dá pochopit, že autor diskusi jednou-dvakrát nepovolí, to když se jedná o příspěvky hluboce intimní a on nechce jistřit své citové nitro. To je pochopitelné a je potřeba to tolerovat. Já osobně mám spíše na mysli notorické "nepovolovače", zejména pak ty, kteří na nás vychrlí kvantum nějakých manažersko-životně-propagačních mouder a nebo se holedbají názorem, že ten či onen politik je blbec a on o tom s nikým diskutovat nebude! 

A všimněte si, že většinou takové názory jsou poměrně dogmatické, jednostranné, zaujaté. Nezřídka se dá o nich úspěšně pochybovat a někdy je dokonce mnohem snazší je vyvrátit, než je vůbec zplodit a hodit "na blog".

Přiznám se, že já sám jsem nepovolil diskusi zhruba 5x - což bych v rámci 476 článků považoval za přípustnou, necelou 1% odchylku. :-)

Přes to přese všechno milujeme své čtenáře. Nahodilé i pravidelné. Vždyť pro ně přeci také píšeme. Ne nepodobni hercům, kteří jsou notorickými exhibicionisty.

My, na rozdíl od nich, na rozdíl od redaktorů či spisovatelů, píšeme zcela dobrovolně. Kdy chceme a většinou i jak chceme (tedy s výjimkou zákona a sem tam nějakého admina). Nerajtuje po nás žádný šéfredaktor; nikdo nás nenutí krotit své vlastní pocity a názory, neb nejsou v souladu s politikou a zájmy redakce. A nikdo nad námi nestojí a netluče nás a nevolá: "Termín! Uzávěrka vydání..!"

To je neskutečná svoboda.

A mnohdy si ji nevážíme ani my, autoři, ani vy čtenáří, ani ti z vás, kdož s námi s autory nějak diskutují.

My, blogeři, nemusíme, My chceme!

Já sám jsem začal psát proto, že jsem byl na delší nemocenské. A protože nevydržím nemoc ani 5 minut předstírat, natož v klidu doopravdy marodit, začal jsem psát blog. Krom toho, že mi v té době skutečně chyběla jakási tvůrčí činnost.

"A vy tvoříte, jo?" ptal se Horníček Wericha v nesmrtelných dialozích Předscén. Rád se k těmto "hovorům" vracím, protože je v nich obsaženo mnohé moudro a to někdy i velmi ironické a sebesžírající. Pomáhá mi to udržovat nadhled nad životem, nad věcmi, nad událostmi a koneckonců, i nad sebou samým. Protože, kdo se bojí, kdo si alespoň trochu neumí udělat někdy legraci sám ze sebe a svého konání, kdo se neustále bere smrtelně vážně, je o mnohé ochuzen.

My všichni píšící, si samozřejmě myslíme, že nejsme ochuzeni o dar psát.

Inu, samozřejmě, někdy je to spíš dobrá vůle. Někdy je to opravdu zoufalost a troufalost - nicméně papír snese všechno.

Tím hůře těm, kdo si myslí, že umějí všechno. Tedy i psát. A nebo dokonce veršovat.

A zase: jako blogeři, můžeme. Nemusíme, nýbrž můžeme.

Sláva těm, kteří vědí nebo alespoň tuší, že vědí v čem jsou dobří a v čem ne.

Hlasujte proto pro ty dobré. 

A pochopitelně pro ty, kteří jsou vašemu srdci nejbližší.

Jakkoli vám budou blogeři tvrdit, že píší hlavně pro sebe, nevěřte jim. 

Píší pro vás.

A pro ty hlasujte!

P.S.: Proč nehlasovat pro mne? Samozřejmě, že mám čtenáře rád! Ale jsou tu takoví autoři, kteří umějí psát mnohem lépe, mnohem zajímavěji. Navíc, já sám osobně všelijaká ta ocenění a hlasy příliš nevyhledávám. Mně úplně stačí, když vás můj blog podnítí k novým věcem, myšlenkám, případně "pouze" - a to není málo! - pohladí po duši.