Proč mám doma 2x Mr. Beana a Ptačí klec - I.

Stále ještě jsme mistři v řadě oborů – těch starých i těch nových. Rád bych vám tu pootevřel okno do jednoho z těch, kde jsme stále ještě mistři – tím nemám na mysli tentokrát hokej, ale v daném případě dabing.

M. Faltýn

Mám ještě několik desítek kazet VHS – a jedním z důvodů je, že si je uchovávám svým způsobem jako raritu. I když bych je mohl uchovávat mnohem pohodlněji na DVD a nabíraly by mi místo. Takto mám i filmy Mr. Bean – filmová katastrofa a Ptačí klec. Mám je ze studijních důvodů. Jedna kazeta obsahuje originální verzi a druhá je s českým dabingem. Občas si je pouštím, nezávisle a nebo po sobě. Vychutnávám si originál i dabing, tak jako si někteří vychutnávají jednohubky, víno nebo cigaretu. Ten úžasný dabing. 

 Dabing je velmi specifickou profesí filmového umění – u nás vysoce ceněnou. S velkou tradicí, táhnoucí se ještě od 50. let. Ale dabovalo se i dřív – prostě s nástupem zvukového filmu se producenti zamýšleli, jak vyřešit jazykové bariéry.
Zpočátku se dělaly např. dvoj-jazyčné verze. Takto třeba u nás natáčel Vlasta Burian. Každá scéna se natočila česky; pak se většina českých herců nahradila německými a Vlasta Burian natáčel německy. Bylo by zajímavé vidět některou z těch verzí.
To že dříve či později vznikne dabing, bylo jen otázkou času.
Ale každá země k tomu měla jiný přístup a cesty dabingu nebyly jednoduché.

Především – dabing byl zpočátku nejhůře placenou prací. Proto se mu věnovalo jenom málo lidí a ne příliš kvalitních.
Záleželo také na typu obecenstva – např. americké vyžaduje dokonalou retní synchronizaci a to je mimořádně náročné na přípravu dialogů. Proto se např. v USA dává přednost titulkovaným filmům.
U nás byl film jako ideologický prostředek – proto se přistoupilo k dabingu, jako k emocionálně působivějšímu nástroji. 

Technologicky se dabing vypracoval velmi rychle. 

Jak se postupem času dabing rozšířil v zahraničí a tak se i v mezinárodním měřítku začalo s dabingem dopředu počítat při zvukové výrobě filmu. To znamená, že domácí producenti neprodávali jen hotovou filmovou kopii (zpravidla distribuční výrobní kopii negativu a zvuku), ale prodávali i tzv. zvukové pásy.
Zvuk se při výrobě filmu nahrává ve stopách – oddělených zvukových pásech, dnes digitálně po tzv. řádcích chcete-li. Ty se střihají dohromady a synchronizují s obrazem. Co stopa, to jiný druh zvuku – dialogy, komparsy, hudba, ruchy, efekty. To jsou ty základní (tj. základní typy zvuku. Technicky existují rozdělení ještě pro stereo a pro 5.1 zvuk atd. atd. – ale to už jsou doslova technická kouzla a vychytávky).
Tyto „mezinárodní zvukové pásy“ spolu s dialogovou listinou (prostě napsanými texty z výsledného střihu filmu) jsou pak součástí prodeje filmu do zahraničí.
Pokud takové zvukové pásy dodávány nejsou – originální zvuk se zahazuje a všelijak se kouzlí. Nově se nahraje hudba, vyrobí se u zvukových specialistů ruchy. 

A vytváří se dialog dabingu – tedy národní herec mluví za zahraničního herce (stejnou techniku užívá tzv. postsynchron – zde ovšem v daném případě herec namlouvá sám sebe, ale už ne např. v exteriéru nýbrž ve zvukovém studiu – např. proto, že originální zvuk byl technicky nekvalitní). Při této fázi dabingu se pak „zahodí“ dialogová a často i komparsní stopa – a obě se nahradí domácí jazykovou verzí. Tedy to je to nejdůležitější, nejcennější a v dabingu nejpracnější. 

Co všechno tedy v tomto směru představuje dabing? 

Přeložit dialogy, dialogovou listinu, případně ji vytvořit odposlechem, pokud nebyla dodána. Tady musí překládat někdo pokud možno dokonale znalý reálií a slovních obratů – idiomů. Jinak mohly vzniknout pěkné nesmysly a filmová historie jich zná docela dost. 

Jazyková úprava – úpravce dialogů (často tentýž překladatel a nebo i sám režisér) české verze si sednou s přeloženým textem k obrazovému záznamu s originálním zvukem a snaží se ta česká slovíčka vecpat cizím hercům do úst.

Tady je potřeba si dávat pozor na několik věcí.

V prvé řadě pochopitelně na slovní význam. Pak je potřeba mít vysoké jazykové cítění. Jiným slovníkem mluví dáma z vyšší společnosti, jiným třeba pouliční prodavačka květin. Pro specifické obory je třeba přizvat poradce – např. z oboru soudnictví, lékařství, a co já vím... ale i třeba nějaké zapeklité slovíčko (nedej bože slangový výraz) dokáží úpravce pěkně potrápit.

Dále je to národní jazykový slovník a s ním spojený temporytmus řeči.

Každý jazyk má své výrazivo. Vezměme si obyčejný pozdrav. Anglicky lze říci „How are you“ – česky „jak se máte“, a rusky „kak dela“. Anglicky „How are you“ může pronést i královna, i kovboj i byznysmen – protože se jedná o ustálenou jazykovou frázi, navíc formální a tázaný zpravidla na ni neodpovídá.
Čeština i ruština již v tomto směru pracují s jazykovými významy a tudíž jiným slovníkem a odlišnostmi. „Jak se máte, jak se daří, jak se vede“, jak je?“ jsou možné, ale běžné významy. Ovšem např. při dialogu dvou šlechtičen by český úpravce raději přeložil „How are you“ jako „Těší mne“ nebo „Jsem poctěna“. Pro změnu, např. v ruštině je nepřípustné, aby šlechtična pronesla pouze „Kak dela“, protože by to znělo vulgárně a lidově. Ta by přinejmenším pronesla „Kak vaši děla“, protože to nese mnohem spisovnější a zdvořilejší význam. 

Délka slov dokáže úpravce mimořádně potrápit, ale někdy jim i pomoci. Základní princip synchronizace je, aby retnice (p, b, f, m) seděly stejně tak jako hlásky (a, e, i o, u) – tady se využívá jejich optické zaměnitelnosti – a ještě lépe když originální herec nepříliš zřetelně otevírá ústa. Herci tak dokáží zakamuflovat a pronést neuvěřitelné věci – aniž by si toho divák všiml.
A v tom je jedno z mistrovství dabingu. Naprostí šílenci jsou v tomto směru Němci, kteří při dabingu doslova mluví jako kulomet –a přesto to zpravidla sedí a nevadí. A není to schválnost, že by němečtí dabéři byli placeni za od počtu pronesených slabik, ale prostě proto, že němčina jako jazyk používá delší slova a je gramaticky složitější (ale tím pádem i přesnější a preciznější). 

Srozumitelná výslovnost. Tady není místo pro slovní hříčky. „Rozprostovlasatila-li se vlasatice“ se zkrátka do dabingu nehodí. Někdy takové zrady zjistí až namlouvající herci a ti pak sami přicházejí s úpravami a návrhy. Přečtěte si třeba teď hned nahlas větu: „Mám mnoho objednávek.“ Opravdu se vám podařilo pronést vše zřetelně a srozumitelně? Nesplynula vám ta „m“ a „o“ – neřekli jste na místo toho „Mámnohobjednávek“? - Vidíte a tohleto si herec nesmí v dabingu dovolit. Buď tedy příslušné slovní spojení po dohodě s režisérem upraví nebo, když není vyhnutí – musí pěkně mluvidla natrénovat, aby to bylo vše správně srozumitelné. 

Mám doma unikátní českou publikaci ze 70. let. Je celá věnována dabingu – jako živá neživá diskuse. Zda dabing Ano či Ne? Publikace zpracovává mimo jiné i seminář na toto téma. Pamatuji si, že mne tam zaujaly dva detaily. Prvním byla problematika adekvátnosti překladu významu nadávek. V daném případě se jednalo o italský výraz, který hrdinka křikla na děti sousedky. V překladu to bylo doslova: „děti krávy“. A teď to přeložte a upravte, aby to dalo smysl a vyznělo tak jak má! Úpravkyně, života znalá, to tehdy vyřešila dokonale s ženskostí sobě vlastní. Použila prosté a přeci důrazné slovo: „Parchanti!“

Druhým detailem bylo specifikum mluvy italských herců, kteří po skončení repliky ještě klapnou ústy na prázdno – nicméně při českém dabingu se to musí pokrýt slabikou, protože u nás by to nepůsobilo přirozeně. I to jsou specifika jazykových úprav v dabingu. 

Alfou a omegou dabingu je samozřejmě herecký výkon - tedy dabující herci. Ale o nich až příště.