Pravá, a nebo tedy levá ruka ďábla?

"Cvak sem, cvak tam," takto ohodnotil můj tatínek užívání magnetofonu B64. To mi bylo dvanáct let a poslouchal jsem nějaký film. Jenže, pokrok nezastavíš - což si člověk uvědomí zejména v okamžiku, kdy má v opravě počítač!

Dnešním mladým nějaká B64 už nic neříká a že to byl tehdy nějaký vynález! Přes kabel se z televize mohl nahrávat zvuk na magnetofonový pásek. A nebo z rádia či dokonce z mikrofonu. A znovu si to do nekonečna pouštět!

Samozřejmě písničky, pak pár rozhlasových her... ale pro mne hlavně zvuk z filmů a večerníčků. Nedovedete si představit, jak třeba pracovala dětská fantazie, když jsem tehdy poslouchal zvuk filmu Vynález zkázy. Neopomněl jsem se smát u komedií s Louis de Funesem, které jsem tehdy snad měl všechny. Z večerníčků to byl Méďa Béďa, Pes Filipes, myši Fišta a Pišta kocourem Fousem. Z mimořádných audio jsem měl pár "záchytů" z Hovorů H, nějaké vystoupení Menšíka v rozhlase, jednu z her s Maigretem s Rudolfem Hrušínským v titulní roli... Z televize pak ze seriálu Komik a jeho svět, či snad 52 komiků, jsem měl stočenou onu břiskní hot jazz a dixielandovou hudbu, kterou jsem pak doprovázel domácí promítání němých grotesek s Chaplinem, na super8mm kopiích, ale i rodinných filmů typu "Synovec se učí lyžovat". Znáte to, s Chaplinem si tyhle domácí filmečky nezadaly.

Občas jsem se rád na magnetofonu vracel k některým pasážím, což v tatínkově očích bylo jen ono "cvak sem-cvak tam". Maminka si tehdy tohoto zázraku příliš neužila; zemřela když mi bylo 16 - ani jsem ji tehdy nestihl nafilmovat na filmovou kameru, kterou jsem dostal tehdy k vánocům. Tatínek se ovšem se mnou něco "natrápil". Nechápal, že některé věci si člověk prostě musí naposlouchat, a to se dá udělat jen opakováním.

Tatínek už nezažil nástup videorekordérů... Asi by zešílel, kdyby třeba viděl, jak jsem dával dohromady studijní video z historie filmu. To pro jednu třídu na soukromé střední škole, kde řediteloval můj kamarád. Měl jsem tehdy i jakousi video sérii dějin filmu, zpracovanou ministerstvem školství. A mohl jsem konstatovat, že má videotéka obsahuje významnější a závažnější tituly než ona "školní pomůcka".

Dodnes mám pár desítek VHS kazet (a samozřejmě přehrávač s digitalizací na DVD) a některé tituly prostě už dnes neuvidíte, pokud vůbec tušíte, o jaké filmy jde.

Tímto předělem se dostávám už ke zlatému věku DVD, Blu Ray a 4K nosičů - i když to můžeme rovněž "skočit", protože dnešní doba už je spíše USB" a cloudová, streamovací atd.

Základem je třeba moje soukromá videotéka v mém mobilu. V tomto případě ovšem nečekejte nějaké závažné tituly: v dnešní době Netflixu, Prime, Disney+ a já nevím čeho všeho, nabídka sleduje především komerční zábavu (hlavně různé seriály, fantasy a dramata). 

A že jsme už dávno pokročili od profesionálních platforem k "samovýrobě" dokazuje pochopitelně (zdaleka nejen) YouTube. A na tuto platformu se přesouvají často i profesionálové. A nejvíc nešťastná jsou v tomto směru oficiální média, kterým tyto nezávislé programy boří informační monopol a vytvářejí nezdravou pluralitu názorů. A to do té míry, že ustanovují dezinformační "odborníky" pro obecné opravování názorů a jiných "omylů".

A tak se objevují studie, jak vázne komunikace mezi lidmi, rodiči a dětmi, dětmi a dětmi... Lidé se stále ve větší míře stávají pasivními konzumenty, stačí zapnout nějakou krabičku. Jistě o tom sami víte dost a dost.

Naštěstí je tu bezpočet aktivních, kteří vytvářejí videa, podcasty, píší blogy a články.

A, mimochodem, bez těch krabiček, ano, bychom ani my nedokázali napsat naše blogy. Já je třeba navíc někdy i diktuji do mobilu skrze hlasový převod do textu. To když se mi nechce mlátit prsty do klapek a nebo dostanu inspiraci na některém nepřístupném místě; například ve vaně. Pak stačí jenom diktovat... no a pak opravit chyby.

A nebo, jako je tomu tentokrát v mém případě: když mi něco poškodí počítač a ten se musí kompletně přeinstalovávat.

Můžete si vybrat co máte raději.

Někde by tomu opravdu řekli, zda-li je vám milejší pravá a nebo levá ruka ďábla. Ale nezoufejte. Ďábel je ve skutečnosti pouze v každém z nás a je jen na nás, zda si jej necháme přerůst přes hlavu - třeba až do závislosti - nebo nějak se s tím vším se ctí vypořádáme.